Ahoj. Jsem na cestě. Jezdím pravidelně každý rok v lednu. Má to mnoho výhod. Je to lacinější, není vedro a neotravují vás všudepřítomní turisté. To hlavně.
Nebaví mně poskakovat ve štrůdlu čumilů, co vás tlačí neomylně k ikoně té které galerie a vy nemáte šanci se zastavit u svého milovaného obrazu či sochy. Vždyť je známo, že většina návštěvníků památek a galerií vždy spěchá k té známé Moňe Líze, nebo Davidovi a pramálo jí zajímají jiná díla neméně významných umělců.
Pokud vás zajímá historie, renesance, architektura, ženské křivky, krajina, výtečné jídlo a víno nemůže vás potkat větší slast, než se ocitnout v Toskánsku. Kdysi dávno, nevzdělán a nepoučen, jsem se podivoval nad klasickými renesančními portréty, které jsou vsazeny do krajiny tak neskutečné, že jsem žasnul, jakou měli ti kluci renesanční fantazii. Omlouvám se, ale dívky, které by páchali umění v tom čase, neznám. A měl jsem za to, že taková krajina nemůže přeci existovat. Leč mýlil jsem se, jako ostatně v mnohém v tom čase.
A co teprve renesanční architektura do dnešních dní skvostně zachovalá! Města jako Florencie, Arezzo, Pisa, Siena a pitoreskní městečko Montepulciano, či Monteriggioni opevněná obec, která inspirovala Danta k jeho Peklu. A jistě i San Gimignano, perla Toskánska pod laskavou ochranou UNESCO. Našinec, odchován našlehaným barokem zdejších kostelů, je zde konfrontován se strohostí a důstojností prostoru, který povětšinou zdobí fresky velikánů renesanční malby. A prostory to bývají úctyhodné. I výzdoba do těchto prostor musela být v měřítku, jaký to rozdíl od našich oltářů z té doby. Pokud se ovšem dochovaly a nepodlehly řádění zemského škůdce Jana Žižky a jeho husitské party…
Tak pokud můžete, práskněte se vším o zem a vydejte se na cestu. Neb není nic lepšího, než být na cestě. To učí nejen Lao-c' ale i bítnickej guru Jack Kerouac. A nemusí to být nutně ani cesta do Toskánska. Důležité je, být na cestě.
Ivan Baborák, výtvarník
