Ahoj. Je to dvacet let, co žiju v jiném státě, než v tom, ve kterém jsem se narodil.

Říká se, že za řekou Moravou začíná Balkán. Něco na tom je. Né? Nejblíže k nám tam žijí Slováci. Jsou to jiní lidé, než jsme my, i když řeč mají hodně podobnou. Slovo Slovák vymyslel Jungman. My, Češi, jsme kdysi naučili Slováky mnoho věcí. Chlapi z bývalé chrudimské Transporty by mohli vypravovat a nejenom oni…

Žili jsme v jednom státě, jmenovali jsme se Československo. Mělo se ze začátku za to, že v Československu budou žít Čechoslováci. Nám, Čechům, by to ani tak nevadilo. Vadilo to Slovákům. Netrvalo dlouho a jak šel čas, Slováci se naučili mnoho tolik potřebných věcí, že hravě zvládli většinu odborností, kterých je třeba k tomu, aby si mohli řídit a obhospodařovat svůj stát sami. Problém bych spatřoval v tom, že ten svůj stát, na rozdíl od nás, nikdy neměli. I když, vlastně měli, jen to byl stát, na který by každý soudný člověk nebyl hrdý. A tak, co pamatuju, se nakonec všechny společné rozmluvy dostaly na téma, kdo na koho doplácí a naopak. Čím nižší rozum, tím větší zarytost a netolerance.

Zakopaný pes vězel podle mne v tom, že my Češi jsme trpěli mindrákem staršího bratra, který chtěl od mladšího vděk za všechno, co pro něho udělal. A Slováci na oplátku trpěli pocitem, že je využíváme. A hlavně, jako už svébytný národ, toužili naplnit neukojenou touhu starat se sami o sebe. Což s odstupem času chápu. A tak si myslím, že tehdejší klidné a rozvážné rozdělení byl krok správný. Dnes společně v EU, ale každý sám za sebe. Je to nejlepší řešení, které oba naše, tak blízké národy, sblížilo víc než náš bývalý společný stát.

Mých vztahů s kamarády ze Slovenska se rozdělení státu nedotklo. Co víc, našel jsem si tam nové přátele, se kterými nemusím řešit a neřeším nic z toho, co kdysi bývalo tématem mnoha diskuzí.

Ivan Baborák,výtvarník

www.baborak.cz