Ahoj, je květen a v Chrudimi a i jinde se očekává turistická sezóna. Vše je za nemalý peníz připraveno, vytištěno, naleštěno a vycíděno. Tak si přejme, aby přijeli, ubytovali se, najedli, koupili si něco na sebe několik dní pobyli a odjeli s tím, že tu nejsou naposled. Že přijedou zase, když se o ně tak dobře staráme. Kdo? No turisti přece!
Mluvil jsem s dvěma chlapíky, co provozují luxusní autobus a jsou napojeni na agenturu, která zajišťuje rozvoz turistických zájezdů z německého letiště ve Frankfurtu. Většinou vozí Japonce, ale nejen je. Hlavně do Prahy. Nebo do Kutné hory. Nafotí tisíce fotek, koupí české sklo a druhý den odletí. Doma při fotkách cestují znovu a pijí saké z českého skla. Na východ Čech nejezdí. Snad jen v zimě do Krkonoš. To ostatně víme z loňské statistiky, v níž byl opět zaznamenán pokles návštěvníků našeho kraje. Jak na to? Jak turisty dostat až do Muzea barokních soch? Na expozici Muchových plakátů a později i do nových expozic Muzea loutek? Do malebného Hlinska? Znám jednoho, kdo Chrudimi zajistil tak masivní turistický ruch, ze kterého město slušně profitovalo několik století. Jmenoval se Václav Samuel Hataš, chrudimský děkan který do Chrudimi přišel roku 1670 z nedalekého Vysokého Mýta. Byl to také on, kdo založil v Chrudimi salvátorský kult postavený na zázraku obrazu Krista, který je dodnes na hlavním oltáři chrudimského kostela. Síla tohoto zázraku přiváděla několik století do Chrudimi poutníky, tedy turisty v takovém počtu, že to byl nepochybně počin jistě i pozitivně hospodářský. Nojo, to byl ale zázrak! V té době o ně nebyla nouze. Jeden takový zázrak bychom potřebovali nyní i my nyní. Aby k sakru už ti turisti přijeli..
Ivan Baborák, výtvarník
