Ahoj je stále únor, ale jaro se blíží a je k nezastavení.

Dva sympatičtí chlapíci hraví si to odskákali za své tvůrčí činy. Jeden autobusák, co přimaloval fixem na nehezké a nudné předvolební plakáty politikům mimozemšťanům na jejich pomazané hlavičky anténky, ale i rohy. Druhý umělec v hlavním městě pozměnil, ne však v barvě, na padesáti semaforech poslušné siluety panáčků za siluety ne nepodobné nám. Ovšem v situacích nečekaných, např. sedícího, se psem, čůrajícího, s lahví, kakajícího, oběšeného aj. Oba dva pro nás občany ve veřejném prostoru připravili zdarma úsměvné překvapení. Ozvláštnili tak náš život krizí, neustálým zdražováním a mediální masáží. Za semafory dostal Roman Týc v Rakousku cenu a doma flastr. Jak příznačné.

Z mého pohledu jsou jejich tvůrčí činy pozitivní a hlavně milé. A tak mě překvapil rychlý a nekompromisní postoj naší nezávislé justice. Jak moc bychom si přáli, aby tak činila i v kauzách, kdy přicházíme o miliardy. Spravedlnost v podobě manželky také pomalovaného mimozemšťana, což je poněkud pikantní, napařila pokutu patnáct tisíc řidiči autobusu. Asi podle rčení, že „každá sranda něco stojí!“ A aby toho nebylo málo, ještě přidala 100 hodin veřejných prací. Pan Smetana, tak se jmenuje autobusák, mimo jiné pravil. „Přišlo mi proto správné vyjádřit svůj názor na ně právě na jejich reklamách, které jsme si zaplatili z vlastních daní, z nichž jsou strany financovány.“

A k trestu dodal, že jeho náprava je zcela vyloučena. A já nemám, co bych dodal. Jen: Na začátku našeho letopočtu klasik Horátius pravil: Malíři a básníci měli vždy stejné právo odvážit se čehokoliv. A také: Veselý trnem je v oku smutným, smutný zase smíškům.

Ivan Baborák, výtvarník