Fandovství je nakažlivá diagnoza, která u některých jedinců přerůstá v běs. Nestačím se divit, co někteří fandové, jinak klidní a vyrovnaní tátové i mámy od rodin, jsou schopni vykřikovat na sudího, jenž se upísk, či na faulujícího protihráče z družiny našich soupeřů. A platí jistě pravidlo, že největší úleva je se stupňujícím napětím zatlačit na pilu slov, která jsou pro tyto psychicky vypjaté situace vždy připravená a účinná, leč nepublikovatelná.

Po jejich zařvání přichází údiv, že toho jsem vůbec schopni se takhle odvázat, a vzápětí úleva. Každý ví, že použitím vhodně zvoleného slova, které jinak vyřkneme jen s obavami, že nás někdo nazve sprosťákem, se organismus zbavuje adrenalinu a stresu, který v sobě hromadíme běžným životem v naší krásné a někdy dost prapodivně zkoušené zemi. A platí pravidlo, že čím je situace na ledě vypjatější, podvědomě saháme po cimrmanovských šrapnelech, jejichž síla je překvapivá.

Během těchto týdnů se dozvídám podrobnosti ze života hráčů, o které v podstatě nestojím, ale nevědět je, byl bych ve společnosti hokejových fandů naprosto vyřazen z diskuze. Jsou to informace o milionových platech, o rituálech, o závislosti Jardy na tatrankách a miňonkách a která misska má kterého bezzubého reka z reprezentace.

A pokud se našim daří jako letos, namotává nás nit fandovství na klubíčko národní hrdosti až tak, že jsme schopni při závěrečné hymně po našem vítězství upustit slzu dojetí nad tím, jak se nám to společně s našimi hochy letos povedlo a jak jsme i my u TV bedýnek přispěli k zářivému vítězství. Asi to tak má být.


Ivan Baborák, výtvarník, www.baborak.cz