Pro většinu mých stejně starých přátel jsou lyžařské sjezdy riskantní záležitostí a když na lyže, tak na ty pochodové běžkové a hlavně zvolna. Neb naším sportem ne vybraným, ale věkem a okolnostmi daným je pochůzka od jednoho felčara k druhému se zastávkami v lékárnách. A při vzájemném setkávání si z jakési prapodivné hrdosti ukazujeme jizvy z podařených i nepodařených operací a trumfujeme se, kdo polyká víc pilulek a na co. Podle otrlosti osazenstva to buď pokračuje a končí tím že se někdo vtipně zeptá, zda už máme napsanou řeč do krémáku, protože všichni máme strach, aby nám ten poslední rozlučkový potlach nepokazil rozlučkový řečník či řečnice nejapnou závěrečnou řečí.

Při včerejší návštěvě očního oddělení pardubické nemocnice, kam pravidelně docházím a kde se o mé oči starají velmi vzorně a mile, jsem potkal Chrudimáka Jindru Balouse s kamerou. Jindřich Balous je všude a jeho práci jistě velmi ocení historik, co se někde včera narodil a ještě nic netuší.

S údivem jsem také zjistil a prohlédl si práci mého chrudimského kolegy Libora Škrlíka, který velmi vkusně a s nadhledem vyzdobil dětskou nemocniční čekárnu svými svébytnými figurkami a příběhy, které jsou v tom světě výtvarném dětském dozajista ozdobou záslužnou a jen houšť a větší kapky Libore!!!

Ivan Baborák, výtvarník

P.S. Moudro z Valašského kalendáře na neděli: Sklének a děcek néni nikdy dost!