Jsem rád, že jsem si polena, kterými topím, nerozřezal už v létě, neb se nyní zahřeju dvakrát. Jednou když je venku řežu a podruhé, když doma v krbu hoří.
Malá Klárka, vnučka mého kamaráda Ládi a velká milovnice psů, která má doma nádherného labradora Bena, se mě ptala, co prý říkám reklamě z televizní obrazovky na psí sádlo. Přiznávám, že jsem si reklamy také všiml. Je známo, že v dobách dřívějších se takové sádlo úspěšně používalo při při různých nemocech plic i jiných. Kde se dalo sehnat nevím. To jsem Klárce ovšem neříkal. Visela na mě plachýma očima a dorazila mě, když se ptala, jestli si myslím, že je to sádlo z toho psa, který je vyfocený na krabičce od psího sádla. Juká tam totiž na nás krásný labrador.
Dalo mi to fakt mnoho úsilí jí vysvětlit, že zřejmě nejde úplně o sádlo ze psa. Natož toho z fotografie. Že ten doktor, o jehož krabičku a mazání jde, asi doma neškvaří sádlo z labradorů či z jiných psů. Nevím, jestli mé vysvětlení zabralo. Ale přiznám se vám, že kdybych za šera, v přítmí, někde na kraji lesíku, kde není ani živáčka, potkal toho doktora, který prostřednictvím televizní reklamy propaguje své psí sádlo, tak bych se zlehka rozeběhl a toho doktora bych z rozeběhu nakopnul vší silou do zadku.
A snažil bych se, abych mu tím kopnutím nezlomil kostrč, nebo něco jiného. To bych si to mohl ještě odskákat u soudu. A po inzultaci bych mu šeptem poradil, aby si ten svůj zadek hodně a pokud možno pravidelně mazal tím svým psím sádlem.
P.S. Co tomu asi říká Kubišová se Srstkou a jejich ochranářská parta?
Ivan Baborák, výtvarník,
www.baborak.cz
