Trochu šikovný člověk si podle něj udělal doma prakticky vše co ke svému životu a usnadnění práce potřeboval. Bylo tam prostě všechno, nábytkem počínaje, přes travní sekačky, autodoplňky, až po různé elektronické přístroje a spotřebiče. Škoda, že tento prospěšný časopis už nevychází. Myslím, že dnes bychom v něm určitě našli i návod jak si doma „spíchnout“ superpočítač, či v trochu lépe vybavené garáži sestrojit malý raketoplán.

Na onen časopis jsem si nedávno vzpomněl zcela spontánně při jízdě na kole ulicí Maleckou v našem okresním městě, jejíž poněkud zdevastovaný povrch opravovalo za použití vodou ředitelné asfaltové suspenze a kameniva „špryc komando rychlého nasazení“, tuším ze Správy a údržby silnic.

Tato levná a tím i jaksi populární metoda oprav komunikací za plného provozu se vcelku ujala, a tak můžeme tuto „gumoasfaltoblicí“ motojednotku spatřit všude tam, kde se silnice stává tankodromem, aby se posléze oním tankodromem skutečně stala. Nechť mi citlivější čtenáři, a samozřejmě i pracovníci zmíněné firmy, kteří za to skutečně nemohou a jsou rádi, že mají práci, odpustí příznačný vulgarismus, ale žádný útlocitný výraz mě při pohledu na tuto zázračnou technologii nenapadl.

Vtip je v tom, že drobná kamenná drť se musí do asfaltové suspenze zajezdit, zbytek kola projíždějících aut odhází pěkně k okraji vozovky, a je vystaráno. Málokdo si ale v tu chvíli uvědomí, že my nevinní řidiči se na takových opravách jaksi dobrovolně podílíme. Kdoví kolik hodin na těchto pochybných akcích „Z“ každý z nás již svépomocí odpracoval, resp. odjezdil a ještě odjezdí.

Co na tom, že si nechtěně otloukáme podběhy a spodní části svých plechových miláčků, o zasvinění kol a dalších částí vozu ani nemluvě, a navzájem si ničíme odlétajícím abrazivem lak. Chceš jezdit po sice hrbaté, ale naoko jaksi „opravené“ silnici? Tak nekecej a makej! Hlavně aby alespoň půl dne nepršelo. To by byl potom pěkný průšvih.

Kvalita našich vozovek i metoda jejich oprav systémem „Udělej si sám“ (ve slovenštině „Urob si sám“) netrápí jistě jenom mě, ale jistě i všechny řidiče kupující si auta za své těžce vydělané peníze a hradící z rodinného rozpočtu jejich nákladné opravy.

Po silnicích, měnících se pomalu, ale jistě v již zmíněné tankodromy, mohou totiž s úsměvem na tváři jezdit snad jen bohatí podnikatelé ve svých robustních a do terénu stavěných džípech, které tak jako tak po vypršení leasingu šoupnou někam do autobazaru, a koupí si zase nové a lepší. Ale co my obyčejní človíčkové, opečovávající svá autíčka aby nám vydržela co nejdéle?

Ve výčtu totálně zdevastovaných silnic v Chrudimi a okolí budu stručný, a připomenu pouze jedinou komunikaci, která však stojí za to. Tou je nepochybně ulice Družstevní. Na svoji velmi malou délku drží zcela jistě primát v počtu děr, výmolů, hrbů, prasklin a propadlých kanálů, mezi kterými musí ten, kdo nechce ztratit výfuk, tlumiče či falešné zuby, mistrně kličkovat jak zajíc před partou krvelačných nimrodů. A na tom nic nezmění ani zmíněné komando, byť by se snažilo sebevíc. O stavu dalších vozovek, jak jsem slíbil, raději pomlčím.

Nevím kdo je zodpovědný za správu komunikací v našem jinak velmi krásném městě, ale nad stavem Družstevní ulice by se měli odpovědní pracovníci městského úřadu na místech nejvyšších opravdu vážně zamyslet, neprodleně konat a jak se říká, pustit chlup. Ve srovnání s vyhozenými penězi za jakousi pochybnou rekonstrukci nejkvalitnější asfaltky v ulici Široké, která nebyla dosud přejmenovaná na Úzkou, Prašnou či Hrbatou, ač jsem jim to zhruba před třemi lety v Chrudimském deníku navrhl, by to byl opravdu pakatel.

Ano, já vím, na kvalitní údržbu komunikací, kromě nekvalitní a obrovsky nákladné „rekonstrukce“ zmíněné ulice Široké, nejsou peníze. To je známá a stále dokola ohrávaná písnička. Ale na celoplošné ofrézování a nový kvalitní asfaltový koberec v Družstevní by se určitě nějaké našly. Třeba snížením tučných platů vyšších funkcionářů samosprávy, kteří by si mohli vzít příklad z naší nové vlády a pana presidenta. Ti totiž o snížení svých platů vážně uvažují. To je nápad před volbami, co říkáte páni radní?

Vlastimil Doucha,
Chrudim