Vláda je tu od toho, aby realizovala svůj program, s nímž zvítězila ve volbách. A opozice musí být slyšena, aby mohla předkládat vlastní představy o správě země. V tomto principu je zásadní přiměřenost. Koalice nesmí menšinu válcovat a její oponenti by jí neměli házet pod nohy takové klády, kvůli nimž by byla ve své činnosti ochromena. U klíčových otázek by měly oba tábory projevit snahu se dohodnout, aby země neplápolala ode zdi ke zdi po výměně kormidelníka. K tomu má kromě politické inteligence a vyspělosti sloužit i jednací řád sněmovny, kterým se řídí její chod.

Luboš Palata
Česká cesta k naší evropské digitální budoucnosti

Jak se ovšem ukazuje, ani litera zákona není s to umravnit zvolené zástupce lidu. Obě opoziční hnutí, ANO a SPD, hojně využívají svých 91 hlasů ke svolávání mimořádných schůzí. Kupříkladu k cenám energií, k sociálním dopadům krize, ke zvýšení příspěvku na péči či celostátnímu referendu. Jednání většinou neproběhne, neboť vládní poslanci neschválí program. Marné jsou též obstrukce. Ve výsledku se nevyřeší nic, jen se prolajdá den, jenž vyjde daňové poplatníky na čtyři miliony korun.

Představitelé ANO tvrdí, že pro ně je to jediný způsob, jak konfrontovat ministry a předkládat vlastní podněty k řešení situace. Prý s nimi jinak nikdo nediskutuje. To pochopitelně vládnoucí garnitura odmítá. A když už má slovního exhibování dost, přistupuje ke krácení řečnické lhůty, a dokonce k pevnému hlasování.

Jenže to se jí nemusí trvale vyplácet. Konkrétně v okamžiku, kdy se druhá strana obrátí na Ústavní soud a ten jí dá za pravdu.

Může to nastat už zítra, kdy bude zveřejněn nález ohledně změny valorizačního penzijního mechanismu v systému legislativní nouze a bez vyslechnutí všech přihlášených poslanců ANO.

Martin Komárek
Kdo by tak mohl být národním ptákem...

Zkrátka ve sněmovně se nesmiřitelnost protivníků vyhrocuje a volič pláče, protože jeho potřeby jsou to poslední, co politiky zajímá. Jak mi napsal čtenář J. Vraja, měli by si připomenout slova historika Josefa Pekaře: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, vzápětí obojí sami podvrátili nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“