Polovinu života jsem prožil za bolševika, který si většinu svátků upravil podle své ideologie a potřeb. Většinou to byly okázalé šaškárny spojené s adorací komunismu, komunistů a nerozborného přátelství se Sovětským svazem. Pro šedou zónu nezajímavé divadelní představení naduté trapnosti.
Myslím, že atmosféru takovýchto představení zvaných pietní akt v té době nejlépe vystihl Karel Kryl ve své písni Píseň neznámého vojína. Po revoluci se postupně a dost rozpačitě podařilo dodat tomuto svátku důstojnost a s potřebou zdůraznit události a osoby na které soudruzi úmyslně „zapomněli". Stávalo se, že za kyvadlo, nyní nakloněné na stranu zapomínaných, byli peskováni nový demokratičtí vládcové. To ale tak bývá.
Přiznám se, že ani dnes nejsem příznivcem pietních akcí – jejich atmosféra a rituál je podle všeho neměnný. A dozajista nejsem sám, kterému to vadí. Pro má slova svědčí účast. Nikoliv však hojná účast místních politiků, kteří ve frontě s věnci na chrudimském nábřeží čekají na spouště fotoaparátů, které je mají na věky věků importovat na přední místo regionálního tisku, aby při příštím jejich nezvolení importovali smutné obličeje nových a to zvolených politiků.
Možná by to chtělo se nad dramaturgií zamyslet a dodat jí na zajímavosti a neotřelosti, ale zároveň se zachováním důstojnosti. Líbí se mi třeba projekt Vzpomínková lavička, vytvořený ve spolupráci se 43. výsadkovým praporem Chrudim. Díky němu se instalovaly dvě krásné, dřevěné a pohodlné lavičky před pomníkem Přísaha v Urnovém háji, které zvou k posezení a vzpomínce.
Ivan Baborák
PS: Jinak souhlasím s klasikem: „Život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod." Démokritos
