Snad každý otevřený, humanitně orientovaný člověk se proto zajímá, co Korán vlastně je, jaké je jeho poselství, étos, a má-li šanci oslovit lidi 21. století.

Překvapující v Koránu je, jak vysoké morální požadavky nastoluje prorok Muhammad. Vystupuje především proti hromadění majetku a nabádá své čtenáře k tomu, aby se věnovali sirotkům a chudým. Jedna věc je potřebná: Naučit se číst Korán v jeho poněkud složitější struktuře a porozumět okolnostem jeho sepsání, redakce a významu, jaký má Korán pro samotné muslimy. I u nás lze hledat poučení u odborníků na slovo vzatých, jakými jsou např. Miloš Mendel nebo Luboš Kropáček. Uvědomme si, že Korán nemá být podle islámské tradice překládán. Jeho jazyk – arabštinu, každé slovo a každý znak, chápe muslimský věřící jako autentické slovo boží a tak k němu i přistupuje. Překlady do národních jazyků, i kdyby byly sebelepší (připomeňme si skvělý český překlad Hrbkův), jsou vlastně jen překlady pracovními. V tomto kontextu je třeba se na ně dívat a s nimi také pracovat.

V súře Noční cesta se nachází text, který se podobá křesťanskému Desateru; ostatně i muslimové mají své „desatero". Můžeme v něm spatřit důraz na úctu k jedinému Bohu, je zde velký apel na to, aby děti ctily své rodiče, zvláště když zestárnou, anebo příkaz „nevykračovat po zemi troufale a domýšlivě". Text varuje před tím, aby lidé nerozhazovali majetek, ale naopak je vede k pomoci chudým. Existuje tu také zákaz zabíjení lidí. V textu ovšem nalezneme i návody k násilí. Tyto úseky jsou problematické, i když jsou dobové a měly by být v dnešní době reinterpretovány. Bohužel, a to je kámen úrazu všech fundamentalisticky chápaných duchovních poselství, bývají zneužívány v prosazování moci. Převážná většina súr ale pojednává o víře v Boha a o poctivém životě.

Zajímavé je zjištění, v čem se křesťanství od islámu liší. Základní rozdíl je v tom, jakou obě náboženství nabízejí životní cestu. Zatímco islám vede člověka ke snaze poctivě a zbožně žít, křesťanství nabízí, že Bůh člověku s tímto poctivým životem pomůže. Nabízí také odpuštění vin a nový začátek. Pozoruhodné je srovnání, jaké hodnoty vyzdvihuje Korán a jaké Bible, konkrétně Nový zákon. Mnohé je zde stejné. Obě náboženství vedou své vyznavače k pokoře, ke zbožnosti, k rodinnému životu, k péči o slabé, k poctivé práci a ke snaze budovat dobré mezilidské vztahy.

Je zde však něco, v čem se křesťanství od islámu radikálně liší. Ježíš o tom mluví ve své řeči blahoslavenství a běd a o lásce k nepřátelům, která je zapsána v Lukášově evangeliu. Jsou to náročná slova, snad nejnáročnější z celého evangelia. „Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili. Každému, kdo tě prosí, dávej, a to, kdo ti něco vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. A vaše odměna bude hojná, budete syny nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i k zlým. Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec." Tato slova však neznamenají, že proti zlu se nemá člověk bránit.

My máme být na své přátele i nepřátele podobně dobří. Naše láska má být jako slunce či déšť, které nerozlišují, na koho dopadnou a na koho ne. Víme také, že Ježíšova láska nevypadá tak, že by všechny objímal a na všechny se usmíval. Někdy je i přísný, někdy hněvivý. Můžeme ale tušit, že Ježíšovi jde o záchranu, o spásu, o naději pro všechny. Ježíš miloval i své nepřátele. Evangelia jsou toho dokladem. Věřící v něho vybízí, aby podle jeho vzoru jednali, což však bývá dost obtížné. Jeho slova, i když můžeme mít řadu námitek, jsou však pořád aktuální. Jsou výzvou. Mají ovlivňovat lidská srdce a vyhánět z nich strach a nenávist. Chtějí nás naučit tomu, abychom odpouštěli druhým lidem a abychom je také respektovali i v jejich nelásce vůči nám. Nejsou to nemožné příkazy, které nám mají ukazovat naší bezmocnost. Jsou to přímočaré návody ke křesťanskému jednání. Samo evangelium zcela jistě ví o obtížnosti těchto příkazů. Láska k nepřátelům není nic samozřejmého, je to čin víry. Nelze se vzdát naděje vidět i ve svých nepřátelích lidi, člověka, který potřebuje lásku a odpuštění.

Ježíš chce, aby jeho následovníci byli lidé svobodní, aby dokázali milovat navzdory tomu, že se jim za to nedostane odměny. On nechce, abychom byli závislí na odměně, uznání, pochvale nebo respektu. Ježíš nám říká, že jedinou odměnou, kterou nám může přislíbit, je Bůh sám. A když nám někdo vlepí facku, tak v takovou chvíli není vhodný čas rozebírat, proč Ježíš řekl, že máme nastavit ještě i druhou tvář – jak to myslel, a zda měl pravdu. Ale ten, kdo Krista poslouchá a důvěřuje mu, může v takové chvíli sebrat odvahu a sílu neoplatit, nemstít se. Nenechat se přemoci zlem, ale reagovat na zlo dobrem. Věřme, že Ježíš byl a stále je velmi realistický. Neříká: Musíte milovat. Spíše říká: Zkoušejme to, mějme odvahu milovat v docela konkrétních běžných situacích. Mějte vůli a odhodlání milovat. A já vám k tomu dávám sílu.

Muhammad prosadil své nové náboženství tak, že potlačil veškerou opozici. Ježíš naopak za své nepřátelé zemřel na kříži. Když pak vstal z mrtvých, což je stěžejní poselství křesťanských velikonoc, poslal své učedníky do celého světa ne se zvěstí o Božím soudu, ale se zprávou o lásce a přijetí. Bůh je podle Krista dobrý ke všem, k nevděčným i ke zlým, ke křesťanům i k muslimům.

Zpracoval na základě rozhovorů a názorů:

Dušan Ehmig, pastor dvakačovický