Život o hmotnosti třicet gramů si dobře ozvučil – přeloženo do lidských zkratek je to něco jako krátce klokotáno „čilp čef čilp" a dlouze „čurr" (zní to hezky, netvrďte, že klokotá jen slavík). Ve zdroji http://cs.wikipedia.org/wiki/Vrabec_domácí najdete mnohem víc včetně hlasové ukázky.

Ale tady a teď jde o vrabčáka docela jiného, i když zpěvavého stejně nebo možná ještě mnohem víc. Ve zcela jiné váhové kategorii – folk a country.

Slatiňanský vrabčák přiletěl ke svým přátelům loni v listopadu už po osmé. Zase do Sokolovny.

Zasloužený potlesk i jiné patřičné milé projevy patřily těmto zúčastněným: Pouta – Pardubice, Balzamína – Pardubice, Křáp – Bílina, Tata mia – Kolín, Strunovrat – Slatiňany, Žalman a spol. – ČR, Žamboch, Monty, Frauenberg – Morava, Stráníci – Český Jiřetín, zvukařům: K. a H. Toupalovým, vtipnému moderátorovi jménem Míra Ošanec, i všem dalším, kdož se na zdaru podíleli. Člověk nemůže mít všechno, co by chtěl. Čímž míním, že jsme stihli jen dvě vystoupení – domácí stále lepší a lepší Strunovrat a Žalmana mladistvě stříbrovlasého jak z pohádky – a zase jsme museli zmizet – ale ty písničky se otiskly do duše a už zůstanou naší součástí, i když je třeba hned nepozdravíme.
Člověk se ale má nechat inspirovat. V depresivním období je vynikajícím prostředkem muzikoterapie. A Slatiňanský vrabčák byl hodně inspirativní.

A proto jsem, dychtíc po přirozeně nabytém serotoninu, endorfinu a dopaminu uchvátila do náruče housličky. Jenže: Když dva dělají totéž…

Housličky vyháněly

Vysoko na ořešáku na dvoře operoval strakapoud. Kus pod ním se starala veverka o zásoby. Pod veverkou v kotci odpočíval pes. Strašlivé zvuky smyčce taženého přes struny vyhnaly medicíny znalého opeřence do jiného teritoria. Veverka se vzdala ořechu a zavlála prostorem do pryč. Pejsek zalezl do boudičky v hlubinách kotce a žalostně plakal. Takhle si soužití s důchodkyní nepředstavoval.

Horečně jsem hledala noty. Ajajaj! Jen minimum písniček nemá křížky či béčka. Housličky chtějí, aby muzikant slyšel, aby jeho prsty tančily po útlém hmatníku, kobylka se řehtá hřebečkovi, který dal své žíně na smyčec. A komplet celé housle protestují proti – proti mně. Hudba linoucí se z houslí bývá přenádherná – pokud je hrající osoba skutečně hudebník, muzikant. V opačném případě se právě housličky pomstí strašlivými skřeky. Právem. Vždyť ty kvalitní se prý vyrábějí tři měsíce – a pak mají sloužit tomuhle – mně!

Cvičení tolerance

Přestala jsem trestat sebe i okolí a nadále hudbu a zpěv hlavně poslouchám. Doporučuji všem. A to různé žánry jako skvělé cvičení tolerance. V rapu divokých mládenců bývá ukryt chytrý text, v němž ani nestihnete vnímat vulgarismy. Folklorní písničky lidových zpěváků navodí pocit, že tohle přece dávno znám, to mi jde z duše. Staropražské hoří horoucí výpovědí. Hašlerky jsou něžné i statečné. Šamanské bubny vibrují v srdci. Dechovka vede domů po českých cestách a pěšinkách. Spirituály nutí dívat se k oblakům. Vážná hudba dovede být očistným pramenem, z něhož tryská průzračné osvěžení…

A dovolím si tvrdit ještě jedno. Týden po Slatiňanském vrabčákovi šel Zlatý slavík. Úvod Ondry Brzobohatého se mi velice líbil, mám toho mládence moc ráda, ale pak jsem to vzdala. Nesnáším soutěže. Je mi totiž líto všech, kdo tolik doufali, tolik si přáli, tolik toužili…a nedopadlo to. Ale Tomáš Klus zabodoval a božský Kája umí být noblesní.

Jenže Vrabčákova atmosféra byla jiná. Hravá, upřímná, veselá, plná úsměvů a radosti. Bez módní policie a poté nadcházejících nechutných až zlých bulvárních připomínek.

Žít bez tónů a melodií – to by byla bědná existence. Hlavně aby nám ti vrabci a Vrabčáci – ale i ti Slavíci – zase přiletěli. Zpěv a hudba – to je život!

Anna Kolářová