Vyrazil jsem vlakem do Brna, leč nezvolil pro to vhodný čas. Páteční odpolední špička způsobila, že kupé přetékala cestujícími a i ti, co stáli v uličce, si hájili svá místa zuby nehty. Jsem člověk nevybíravý, a proto jsem se vmáčkl na jedno volné sedadlo a pozoroval cestující. Byli čtyři, seděli, bavili se mezi sebou a přátelská atmosféra brzy ovládla kupé. Dali jsme se do řeči a při otázce, kam cestujete, mi svorně odvětili: „Do Bratislavy na pride."
Jelikož občas nedoslýchám, divil jsem se, proč jedou do Slovenska na prejt, ale pak mi došlo, že sedím v kupé s homosexuály. Trochu mě to zaskočilo, ale pak jsem si v duchu vynadal do hlupáků.
Jak jsem se mezi řečí dozvěděl, tak je nervózní pohledy spolucestujících už vyhnaly z vedlejšího kupé. Mohl jsem se zachovat podobně a dát najevo pohoršení nad touto anomálií mlčením a úsečnými pohledy, ale proč?
Cesta do Brna trvala necelé dvě hodiny a já byl po celou tu dobu vděčný vedlejšímu kupé za jejich netoleranci. Nasmál jsem se jako nikdy, probrali jsme výhody i nevýhody vaření europiva, celou řadu historek z práce i z dob studií a pozvali mě na vynikající ruskou vodku, kterou jsem zajídal špekem.
Opět se mi víc než vyplatilo nedržet se předsudků a stereotypů.
LUKÁŠ VANÍČEK
