Teprve zpětně jsem ze školní výuky a později i odborných publikací začal chápat, o co tehdy šlo. Vysokoškolských studentů se bál snad každý režim. Spojení bujnosti mládí s ještě nezkaženými ideály a chutí se o ně porvat děsila hodnostáře už od středověku. Doba však pokročila. Svoboda číhá na každém kroku a chléb a hry udržují člověka na svém pohodlném gauči. Tak proč tedy demonstrovat a něco měnit?

Karel Marx kdysi napsal, že historie se opakuje. Poprvé se událost odehraje jako tragédie, podruhé jako fraška. Nedá mnoho práce, abychom tento citát aplikovali na 17. listopad 1989. Bití studentů holemi bylo tragedií jak pro bité, tak pro bijící.

Kdyby se situace opakovala, tak v dnešní vyprázdněné době by studenti stojící na Národní třídě nebyli ničím jiným, než dokonalou fraškou, protože by se nezměnilo zhola nic.

Ono by ale nepomohlo ani radiální řešení, třeba hromadný odstřel vlády. To už lidstvo vyzkoušelo kolikrát a s jakým výsledkem?

LUKÁŠ VANÍČEK