Z úlovku v jednom z chrudimských obchoďáků jsem měla radost pytel s patnácti kilogramy krásných zelných hlávek bratru za devadesát korun jsem si přehodila přes drátěný okraj vozíku a ještě přibrala křehké zelené cukety. Cena 0, 90 Kč za kilogram byla více než příjemná a já už jsem měla před očima pálivou cuketo-feferonkovou směs zavařenou na zimu.

Mráz přišel brzy, vyfoukla ho z úst paní pokladní: „To není možný, běžte si to převážit!" Odvětila jsem jí, že to možné je, na samolepce jsou napsané cukety a to, že pytel stojí dvě koruny, je v pořádku. Žena začala plody promačkávat, doufala totiž, že budou shnilé napadrť. Ale nic takového se nestalo.

Když jsem odmítla kráčet uličkou hanby k váze, zavolala starší kolegyni a hodně hlasitě ji požádala, aby na úseku zeleniny zjistila, zda je „to" v pořádku, protože jí se „to" nezdá.

Těšila jsem se, že se pravda brzy ukáže, ale paní pokladní už to vůbec nezajímalo. Předala své kolegyni kasu a ještě ji s gustem upozornila na podezřelý balíček.

Pravdu jsem měla já. Ale pocit vítězství se nedostavil, křivda ve mně přežívá už několik dní. A cukety? Zpívají labutí píseň v košíku se zeleninou, i když za nic nemohou.