Jak se pozná, že už je to za hranou? Když si člověk dá večer doma skleničku nebo dvě, má to pořád pod kontrolou? Ptám se pro kamarádku, říkala mi jedna známá, když zjistila, že pomáhám na svět filmu Zápisník alkoholičky.

Ženský alkoholismus je obrovské téma. V této smutné soutěži zatím stále vedou muži, jejich historický náskok se však radikálně snižuje. Aktuálně připadá na dva muže alkoholiky jedna žena. Není to tak dávno, co byl poměr jedna ku sedmi. Co se tedy změnilo?
Tím, jak se vyrovnávají role ve společnosti, čelí ženy čím dál většímu tlaku. Možností a příležitostí přibývá, ale zároveň se od žen očekává, že vedle nového budou zvládat i své tradiční role. Stále budou zvládat rodinu, děti, domácnost, práci, stárnoucí rodiče, budou aktivně podporovat kariéru partnera a vedle toho budou budovat vlastní kariéru. A ještě u toho budou vypadat dobře a spokojeně. Ženy se tak v takovém prostředí – sice obklopeny spoustou lidí – cítí osamoceny a hledají únik. A jde to napříč sociálními vrstvami. Statistiky jsou neoblomné. Bohatá nebo chudá, stará nebo mladá, s rodinou nebo bez, každá je ohrožená.

Tomáš Jindříšekje reklamní a marketingový expert a koproducent filmu Zápisník alkoholičky

Když si vezmeme obecnou definici, za alkoholismus se všeobecně považuje chronická závislost na alkoholu. Jedná se o komplexní problém, který zahrnuje jak fyzické, tak psychické složky. A právě ta druhá část je klíčová. Ověřoval jsem si to s Michaelou Duffkovou, podle jejíhož osobního příběhu film vznikl.

Podle ní ženy sklouznou k závislosti na alkoholu rychleji a snadněji. Nejohroženější jsou při tom ve dvou životních situacích – po narození dítěte a v přechodu. Samy na sebe kladou obrovské nároky, nechtějí selhat a potřebují si ulevit.

To byl i případ Michaely. S manželem se přestěhovali za město. Během mateřské a v prostředí napjatých vztahů s rodiči manžela, u kterých bydleli, začala pít. Z jedné skleničky večer se zanedlouho stalo několik lahví vína denně, alkohol v tajných skrýších po celém bytě. Ženy většinou pijí skrytě. Často to dlouho nikdo nepozná. A v naší společnosti, kdy je divnější ten, kdo alkohol nepije, než ten, kdo pije, to často neodkryjí ani nejbližší.

K filmu vzniká i osvětová kampaň a informační web Ženy s odvahou – ženy, které našly odvahu se nad svou závislostí (i tou potenciální) zamyslet a rozhodly se pro změnu. Ženy, které do toho spadly a jsou ochotny svůj příběh sdílet.

close Hlas Deníku - Mají ženy s alkoholem větší problém než muži? info Zdroj: Jiří Bušek zoom_in Hlas Deníku - Mají ženy s alkoholem větší problém než muži?

To je mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč režisér Dan Svátek Zápisník alkoholičky natočil. Po úspěchu svého filmu Úsměvy smutných mužů hledal ženské příběhy, ale nenacházel je. Proto je podle něj potřeba tyto příběhy vytahovat na světlo.

A příběhy jsou to opravdu různorodé – od těch mnoha žen izolovaných doma s dětmi přes elegantní dámy ve zralém věku až třeba po podnikatelku, která jednoho dne předstoupila před své zaměstnance a oznámila, že má problém s alkoholem a nastupuje na půlroční léčbu. Zaměstnanci byli v šoku, nikdo do té chvíle nic nepoznal a netušil.

Při projekci ve Zlíně přítomné divačky vtipkovaly o naší odvaze přivézt takový film na Moravu. Po zhlédnutí snímku však byli všichni, ženy i muži, zamyšleni. Spontánně si vyprávěli o tom, že téměř každý někoho takové v rodině má.

Právě pomoc blízkých je vlastně nejdůležitější. Nikdo si nechce přiznat, že do toho spadl, nebo k tomu má nakročeno.
Zavírají před tím oči i nejbližší, anebo to vidí a tolerují to. Nebo prostě nevědí, co s tím. Možná to téma i opatrně otevřou, ale nesetkají se s pozitivní reakcí. Podle Michaely dokonce často začnou pít také, společně, aby to společně mohli mít více pod kontrolou. To samozřejmě problém neřeší. Žádný tajný ani snadný recept, jak z toho ven, není. Důležité je o těchto věcech v rodině dlouhodobě mluvit. Někdy pomůže tlak ze zaměstnání, ale primárně to zůstává na nejbližších. A pak samozřejmě na ženě samotné, aby sebrala odvahu přiznat si problém a pak ho začala řešit. Je to těžké, protože zatímco je celá naše společnost extrémně tolerantní a vstřícná k alkoholu, na samotné alkoholiky se dívá skrz prsty. A ještě hůře na alkoholičky.

Příběh Michaely Duffkové, kterou ve filmu charismaticky ztvárnila Tereza Ramba, dává určitou naději, že věci, když se řeší, mohou dopadnou i dobře. Ale vyhráno není nikdy. Jsou ženy, které mnoho let nepily, ale pak do toho zase spadly. Nic takového jako vyléčený alkoholik neexistuje, je jen dlouhodobě abstinující. „Vím, že se dnes nenapiju, ani zítra. Ale nemůžu to slíbit na celý život!“ řekla mi Michaela.

Je potřeba, aby celá společnost změnila svůj přístup. Z Míši se stala svým způsobem celebrita, která problematiku pomohla otevřít. Ale ani po tom všem, co udělala, ani ona není ušetřena tlaku, aby se napila. Byl jsem svědkem toho, jak ji na Karlovarském filmovém festivalu zvali na party pořádanou výrobcem šampaňského. Nebo jí na slavnostní slovenské premiéře filmu nabízeli „prosečko, protože to přece každý rád“. Když jim dojde, kdo Michaela je a co dělá, zastydí se a omluví. Ale Míša má alespoň přijatelnou omluvu, proč nechce pít. Podle profesora Miyovského ze Všeobecné fakultní nemocnice když jde člověk třeba na večírek a nechce pít, často tráví vymýšlením vhodné výmluvy hodně času.

Je hodně věcí, které mohou pomoci snížit riziko. Otevření nových zařízení, pomoc státu s regulací a dostupností alkoholu nebo třeba vytvoření podmínek při léčbě matek s dětmi. To všechno ale nenahradí zásadní věc. Zapojení každého z nás. Aby se o problému více diskutovalo, abychom si uvědomili, jak moc nám alkohol nebo jiné závislosti mění život, a aby se lidé, zvláště pak ženy, méně obávali o svých problémech mluvit a řešit je. K tomuto prvnímu kroku snad film a kampaň pomohou.