Jejich první procházka se jim zapsala hluboko do paměti. Byla to procházka, která vedla Lovětínskou roklí a poté kolem Lichnice zpět do Třemošnice. Neznali se, ale díky procházce měli možnost se poznat.

Čas utíkal dál. Žili svoje životy. Jeden studoval a druhý pracoval. Všechno fungovalo perfektně. Jednomu z nich přišlo, jako by se znali celý život. Nenašel nikdy takového kamaráda. Přátelství bylo opravdové. Když potřeboval pomoci jeden, šel mu druhý na pomoc a naopak. Oba se respektovali, že jeden z nich je věřící a druhý je ateista. Čas utíkal dál.

Ve druhém pololetí roku 2018 ale byl věřící požádán, aby se účastnil jedné církevní svátosti pro svého kamaráda. Ateistovi o tom říkal, a jelikož nevěděl, co přesně to znamená, dal znát určité pochybnosti, zdali je nutné, aby byl on přítomen. Požádal ho, jestli je možné, aby byl na jeho místě někdo jiný. Na tuto otázku mu ale nebylo zodpovězeno.

Ateista věděl, že věřící se této svátosti již v minulosti zúčastnil sám za sebe, aby byl s Bohem ještě více spojen. Bral ho takového, jaký je. Nikdy ho za to on jako většina lidí neodsuzovala.

Čas běžel dál. Ateista věděl, že věřící hraje v kostele v okolí. Byl moc rád, protože měl jeho obdiv. Dokonce se i rozhodl, že se s ním ten kostel navštíví. Všechno bylo tak skvělé. Ateista si pořád myslel, že to kolem něj je sen.

Nastalo období zimy a Vánoce. Svátky všech, jak věřících, tak i nevěřících. Svátky pohody, klidu a momentů, kdy by rodina měla být spolu. Věřící hrál v kostelech a na ateistovi bylo vidět, že něco není v pořádku. Věřící se vracel vždycky úplně jiný. Choval se jinak, odměřeně a nebyl to on, kterého ateista znal. Varoval ho, že by to s hraním neměl tak přehánět, že je znát, že to není on. Vypadalo to, jako kdyby byl unavený a z hraní vyčerpaný. Věřícímu byl ale jeho názor fuk. Ateista tedy navrhl, že pod takovou podmínkou, kdy se chová jinak, se nebude kamarádit, protože k němu cítil opravdové přátelství, a tím, že se choval jinak, mu moc ubližoval.

Věřící se tedy překonal a rozhodl se, že bude hrát už jenom jednou, a to v neděli. Dlouhou dobu to všechno fungovalo, věřící i ateista byli spokojeni. Jenže pak nastalo další období. Období Velikonoc, kdy věřící hrál znovu několikrát do týdne.

Ateista znovu upozorňoval, že zase to bude mít vliv na to, že se bude chovat jinak. Období těchto svátků v roce 2019 mělo katastrofální dopad na přátelství obou. Toto pravé přátelství bylo ale na úkor obou zničeno. Možná to právě byla boží vůle.

Poučení:
Ateista nemůže chápat význam náboženství, když v něm nebyl nikdy vychován, a tak zase věřící nemůže chápat, jak je ateistovi. Proto by se lidé na světě měli mít rádi a respektovat, jací jsou. Proto věřící má svého Boha, kterému věří stále a ateistovi není víra zapotřebí, protože má svět rád takový, jaký je.
(Autor neznámý)