Vzpomeňme, jaké bouře vyvolala stavba Eiffelovy věže v Paříži, Tančícího domu v Praze či vysílače na Ještědu. Dnes je bereme jako neodmyslitelné symboly. Ještě odvážnější počiny, jako třeba blob Jana Kaplického pro pražskou knihovnu, už překročily limity toho, co bylo v dané konstelaci prosaditelné.

Moderní nástavba hospicu naproti tomu už stojí. A po prvotním šoku na druhý pohled vůbec nevypadá tak otřesně. Dokonce naopak. A konkurenčním architektům se dokonce líbí. I my si zvykneme. Za pár let to možná bude příklad ukázkového skloubení historické a moderní architektury v českém maloměstě. Zaplať pánbůh za tak odvážný počin. Bylo by bláhové chtít zakonzervovat centrum města do skanzenu. To je nenávratně pryč, už z dob komunistů z něj zbylo torzo. A posledních třicet let v tom pokračuje, viz budníky na střechách domů okolo celého náměstí, které jsou svým rádoby historizujícím napodobováním ranou mnohem větší než přiznaný kontrast na rodném domě J. N. Štěpánka.

Propos, kde byli všichni ti kritici právě dokončené nástavby na hospicu ve Štěpánkově ulici, když se rok za rokem rasovala kdysi malebná Kopanice? Z historické uličky se stalo vydlážděné koryto s přehlídkou neojotřesnějších bizárů a pseudovilek. Kde byli, když vznikaly zmíněné půdní vestavby na náměstí? A kde byli, když se stavěla odporná sídliště naležato u Tesca a na dalších místech?

A mimochodem: Ještě že ten hospic ve Štěpánkovce má sloužit potřebným a nepatří místnímu milionáři Milanu Kuštovi, jak si někteří automaticky mysleli. To by byl totiž odpor k půdní vestavbě ještě mnohem větší. Úspěch a bohatství se přece, jak známo, neodpouští.

A to pak i nějaká architektura jde stranou.