Aha, a jsme u těch let, co tak rychle letí, i když spravedlivě a nepodplatitelně všem stejně. Ať už jsi v podnikatelské, restituční či jiné vatě nebo snad umělec dnes o dvou kůrkách. O co jde? No tak si představte, že je to přesně deset let, co jsem zahajoval výstavu Jardovi Korečkovi, mému staršímu kolegovi, kamarádovi, a tehdy mu bylo šedesát. Jako by to bylo vloni. Čímž vám dokazuji, jak to letí a taky si i podprůměrný počtář dosadí, že malíř a námořní kapitán Jarda Koreček ze Škrovádu slaví neuvěřitelné sedmdesátiny. V týdnu mě navštívil a společně jsme si zanadávali na poměry a konstatovali obecné, i když nepřipomínané pravdy, jako např. že naši práci vlastně nikdo nepotřebuje a že kdysi bývaly doby, kdy živila umělce bohatá církev a zadávala jim zakázky na kterých mohli vyzrát a slušně žít. Ale to byl středověk či baroko, které zařídilo prostřednictvím např. kamenické hutě v Chrudimi či blízkém Hrochově Týnci zázrak, který je dnes ozdobou měst. A taky, že bývalo zvykem u střední třídy vyzdobit si dům výtvarnými originály. Jen jsme nenadávali, neb ze života dobře oba víme, že může být i hůř.

Na vernisáži výstavy ve středu 3.2. v 17.00 ve výstavní síni Divadla K. Pippicha v Chrudimi mám pronést úvodní řeč a Jarda mi zakázal mluvit o umění, což chápu, neb koho to umění vlastně zajímá? Na prvním místě přece stojí drby o tom, jak se pere s nemocí Karel Gott nebo co zabírá na hubnutí a zda už si změnila Dáša Havlová příjmení zpět na Veškrnová a jak Jirka Bartoška už je tak hodně fit, že na večírcích líbá i chlapy.

Přijďte se podívat na Jardovy obrazy, poslechnout si trampskou kapelu Věrná čtyřka, kupte si nějaký obraz, protože i Jarda musí platit složenky, a já se pokusím si připravit nějaké nové drby ze společnosti.

A hlavně se usmívejte, Tam někde to začíná…a je to zadarmo!

Ivan Baborák, výtvarník