Ne. Nezastavili jsme ho, jen pozastavili. A máme ho pod kontrolou právě teď. Ne ovšem za měsíc či za půl roku. I epidemiologové se chtějí začít vracet k normálnímu životu. Jen přitom zvedají výstražný prst. Je sympatická Výzva jedenácti lékařských kapacit z Univerzity Karlovy, která po mizivých přírůstcích nakažených, jež se pohybují už jen v řádu desítek denně, volá po rychlém zrušení karantény. Ale stejně tak mají mají pravdu její kritici. Zdravý Čech totiž nemocnému Italovi nevěří.

Z klesajících čísel nových nakažených přitom mít radost nemůžeme. Ideální by totiž byl stálý, kontrolovaný růst kolem 500 případů denně, aby se co nejdřív promořila zdravá část populace. Zdá se, že jsme v březnu nastavili karanténu až příliš přísnou. Nebyla to od epidemiologů ani vlády chyba, po zkušenostech z jižní Evropy preventivně sáhli ke zbraním nejtvrdšího kalibru, než aby si potom vyčítali tisíce zbytečných mrtvých. A naše, naštěstí nadprůměrné zdravotnictví, tím získalo čas se připravit. Opatření ale promořování nečekaně zastavila úplně. A naopak začaly zbytečně umírat desítky lidí na jiné nemoci, jen kvůli preventivnímu stop stavu v nemocnicích.

Teď musíme popustit opratě. Nic jiného nám totiž, pokud nechceme další měsíce strávit čekáním na vakcínu, nezbývá. Vir teď díky karanténě stagnuje, zatímco zdravotnictví je na něj nachystáno. Využijme toho. Pošleme malé děti hned do škol a otevřme obchody dříve, než vláda původně plánovala. Ale zároveň zůstaňme odpovědní a ostražití, přesně jak apelují epidemiologové. Těm teď začíná ta druhá, horší část boje: Opatrně a na miskách vah, s minimálně čtrnáctidenními intervaly, rozvolňovat opatření. Nezlobme se na ně, pokud se nám posloupnost jejich kroků někdy zdá nelogická. Většinou skutečně jen zdá.

Pojďme do toho. Carpe diem. Ale ne po hlavě. Ten čínský bolševický nok možná stále čeká na svou příležitost, jak udeřit napodruhé a pořádně.