To bylo, panečku, promořováníčko. Takové si nepředstavoval nejen Prymula, nýbrž nikdo, kdo má všech pět pohromadě.

Ale kdo se v tom má vyznat? Nejdřív chtěl roušky, distanc a hygienu, teď zas říká, že se musíme nakazit, jinak ten čínský bolševický nok nepřemůžeme. Veletoč o sto osmdesát stupňů. Takže k čemu roušky? A aj v televizi hlavy pomazané přece říkaly, že jsme epidemii zastavili, smáli se tam od ucha k uchu. Ejchuchů! Roušky tak už nosíme jen na ulici, aby se jako neřeklo, jsou za to přece mastné flastry. Ale když nás u toho nebude nikdo vidět, zapojíme si při diskotéce i stroboskop.

Lyžaři z Itálie, ti rezonují. Beránka dáme na špalek, který si koupíme v tom Hornbachu. Jeden se nestačí smát. Abychom spíš brzo nebrečeli. Virus nepotřebuje víza. Zjistili to i v severní Koreji, která je obehnaná ostnatým drátem a kam lyžař z Itálie neproklouzl ani jeden.

Ten bolševický nok, nejvýnosnější vývozní artikl našich čínských přátel, je jak Voldemort Joanne Rowlingové. Ten, jehož jméno se v Turkmenistánu už nesmí vyslovit. Ten, na kterého je krátký i Prymula s věštci od Prahy po New York. Nevidíme ho, neznáme jeho zbraně a jen se bráníme každé jeho další kletbě.

Bylo nefér vyčítat vládě, že nemá koncepci. A od ní je stejně tak pošetilé, že ji v reakci na to vytvořila. Copak víme, co bude za měsíc a půl? A vyvstávají další pochybnosti. Neutáhla vláda v březnu šrouby moc? Nevypukne po uvolnění karantény druhá, tentokrát už skutečná epidemie? A neměl by návrat k normálu naopak postupovat rychleji? Neměli by se zdraví konečně promořit s tím, že důchodce do té doby zavřeme za mříže? Nebo je záměr vrátit děti co nejdřív do školy ruskou ruletou?

Je to tanec na ostří nože. A po téhle bitvě bude spousta generálů. Teď respektujme ty nynější. Epidemiologové jsou jednoocí, ano. Ale mezi slepými jsou králi.