Bude sobota, v Rosicích se po dlouhé době otevírají trhy a u zdi budou jako každé jaro stát prodejcis drůbeží. Kdyby se hospodář včas informoval, nebyl by zklamaný. Zítra si přivstane, natěšený sedne do auta, s sebou bude mít přepravky na slepice, a vyrazí.

Samozřejmě ho doprovodí manželka, aby se při zpáteční cestě chopila volantu a on si mohl dát pivo i místní vyhlášenou klobásu. Avšak slepičáři u zídky nestojí, protože kvůli veterinárním opatřením proti šíření ptačí chřipky se opeřenci neprodávají. Ani pivo si pan Sedlák nedá, natož klobásu, vždyť i pro lidi platí kvůli koronaviru spousta zákazů. Pod respirátorem naštěstí není vidět naštvaný obličej, který se stále více zachmuřuje. Naopak oči paní Sedlákové se smějí při pohledu na sazeničky květin, salátů a kedlubnů. Nakoupí si a společně odjíždějí domů.

Tázavý a poté zklamaný pohled kohouta se těžko snáší. Co se dá dělat, musíme se spokojit s tím, co máme. A těšit se, až tahle mizérie přejde. Být hodní. Aspoň tak to říkali v televizi.