Když jsem byla dítě, chtěla jsem být cikánkou. Nosit bohaté sukně, kočovat s maringotkou, číst z karet a v dialogu beze strachu používat jadrné výrazy. Jít a nevědět kam, svobodně tančit, divoce zpívat.

Romantická a pochopitelně naivní představa o bezbřehé svobodě kočování se ale v souvislosti s událostmi posledních dnů definitivně rozpouští. Uprchlická vlna způsobená ruskou agresí na Ukrajině nám podle všeho přerůstá přes hlavu. Do země totiž přichází lidé, se kterými náš systém nepočítal, kteří se nevejdou do tabulek, které si dobří Češi z často velmi oprávněných obav domů nevezmou.

Přečtěte si:

Mezi Romy, které dočasně bydleli v lokalitě na Hůrkách, byla také řada dětí.
Kočovní ukrajinští Romové o ubytování nestáli. Odjeli vlakem za svobodou

Ukrajinští Romové, o kterých mnoho nevíme, se kterými neumíme komunikovat, kterým, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví, z podstaty nerozumíme. Přesto tu jsou. Počkali si na vízum, pobrali příspěvek, na který mají nárok, a odmítli ubytování v detenčním zařízení s ostrahou a za ostnatým drátem.

Typické, říkají Češi. A mají větší pravdu, než si možná myslí. Co by si také svobodní a divocí lidé se zkušeností s romským holokaustem počali mezi čtyřmi stěnami?

A co dál? Cesta integrace se zatím zdá jako sousto, které nejsme schopni spolknout. Českou hymnu, jež začíná otázkou Kde domov můj, totiž romská babička asi nikdy nezazpívá. Její vnuci by mohli. Je to však cesta dlouhá přes celý svět. Není ale nepřekonatelná. Vždyť mezi námi a jimi zase takový rozdíl není. Všichni si chceme žít dobře, často bez ohledu na ostatní.