No, popořádku. Lidé bez práce skutečně nebyli. Lépe řečeno – lidé bez zaměstnání. Protože, ruku na srdce, dneska má práci každý, kdo ji chce. Lidé na ulici taky nebyli, respektive ti, kteří by byli, si tenkrát chodili lehnout právě do těch zaměstnání. Za to jsme dostávali platy podle našich potřeb, nikoliv podle našich výkonů, a za ně jsme si mohli vystát frontu na banány. A někdy, když zrovna nedrhla výroba, i na toaletní papír a dámské vložky. Nikdo nesměl hodnotit, jestli se takhle máme dobře, prostě jsme se měli dobře! Pokud by s tím někdo nahlas nesouhlasil, skončil by za katrem. Společně s těmi feťáky a dalšími vyvrheli, kterých sice nebylo méně než dnes, ale nepsalo se o nich v novinách. Takže neexistovali.

Popravdě řečeno, máme se mnohem lépe než před 30 lety. A to nejen z hlediska svobody, ale i materiálně. Pokud někdo popírá i to, měl by se vrátit na první stupeň základní školy, kde se probíralo sčítání a násobilka.

Proč přesto mnozí stále s nostalgií vzpomínají na bolševický režim?

Je to kvůli svobodě. Svoboda je sice přirozený stav věcí, ale člověk v ní neumí žít. Bojí se jí. Svoboda a zodpovědnost za vlastní život jdou totiž ruku v ruce a lákadlo toho, že nás jím někdo provede za ručičku, je pro mnohé silnější, než odvaha ho vzít do vlastních rukou. Lidé chtějí jistoty. A i když se dnes máme – i po materiální stránce – tak dobře jako nikdy v dějinách, jistotu, že tomu tak bude i zítra, prostě nemáme. Komunisté nám ji však slibovali a jen proto, že šli od válu dřív, než se tyhle jejich sliby se ukázaly jako klamné, věří jim mnozí lidé dodnes. A nejen komunistům. Všem, kteří slibují, že udělají pořádek a že bude lépe.

Je skutečně těžké žít ve světě, kde jedinými jistotami jsou daně a smrt, jak trefně už v 18. století zkonstatoval Benjamin Franklin. V tom se život nemění. Je opravdu hořký. Bohudík.