Mají to jinak. Neumějí žít mezi čtyřmi stěnami z cihel. Kočování je jejich krev. Jejich život.

Když v jejich zemi vypukla válka, vydali se na další ze svých cest. Bomby sice nelítaly přímo nad jejich hlavami, ale - kdo by na ně chtěl čekat? Notabene, když tam, kam původně po zimě chtěli jako každé jaro vyrazit za živobytím, ty bomby lítají.

A tak se místo na východ, do ukrajinských stepí, vydali na západ. K nám. No, my, s naší náturou, tady na kočovné cikány moc zvědaví nejsme. My chceme žít mezi těmi čtyřmi stěnami. My to jinak neumíme. Slepice nám možná neukradnou, ale co kdyby… Tomu, jak oni žijí, my nerozumíme. A máme z toho, čemu nerozumíme, strach.

Přečtěte si:

Mezi Romy, které dočasně bydleli v lokalitě na Hůrkách, byla také řada dětí.
Kočovní ukrajinští Romové o ubytování nestáli. Odjeli vlakem za svobodou

My tomu ale nemusíme rozumět. Hlavní je, že tomu rozumějí oni. Odmítli ubytování, teplou vodu a elektřinu. Nikomu neublížili, shrábli 5000, které náš systém uprchlíkům dává, a šli na vlak. Za svobodou. Zas o štaci dál. Ještě nevědí, kam. Prostě žít. Po svém.

My o těch pět tisíc každému z těch tří velkých rodin nezchudneme. Systém zneužíváme, když to jen trochu jde, i my bílí nekočovní.

Žít a nechat žít. A třeba i závidět. Ne těch pár drobných. Ten vítr ve vlasech.

Každému, jak jeho jest.