Ahoj je červenec. Kdysi okurková sezona. Jó, to byly časy, když jsme ještě věřili, že ti zvolení myslí na blaho naší země a taky na nás, jejich voliče. V podstatě se nic nedělo, nebylo o čem psát, patlaly se marmelády, jezdilo se pro okurky k bratrům Polákům a zavařovalo se. Na polské trhy se ostatně jezdí dodnes a nejen pro okurky.

Už tenkrát bylo možno zaslechnout, že se krade ve velkém a že jednou budeme koukat na tu naši rozkradenou zemičku a nebudeme tomu věřit. Nebudeme věřit naivnosti nás všech, jak to ti šikovní s námi uměli zahrát a jak lehce vždy a znovu skočíme každýmu na jeho lep. Já nevím jak vy, ale já dlouho a neúnavně věřil, že to nemůže být tak špatný, jak se říká, a že to ani není možný a že by si to nikdo přeci nedovolil a že od toho je tu policie a soudy a že by to, co se šušká přeci bylo ve sdělovacích prostředcích!

Jak je to vůbec s tím někomu, nebo něčemu věřit? A nejde mi o víru v Boha. Tedy o náboženství i když i tam jistě také leckdo prožívá svá zklamání. Ale jde mi o to věřit v hodnoty, na kterých stojí naše civilizace. Naše společenství. Náš život. Mám velké pochybnosti, že se mohu spolehnout na to, co má náš stát napsaný ve svých zákonech, že se mohu spolehnout na to, o čem jsme se dohodli, že to bude fungovat ku prospěchu nás všech, a ne jenom jedné skupině občanů. Nebaví mě neustále kontrolovat kvalitu potravin, kvalitu práce jiných, neustále být ve střehu, kdo a jak nás podvede, napálí a oškube! Rád bych žil ve státě, kde se mohu spolehnout na to, že fungují základní věci, na kterých jsme se dohodli. Že si je budeme společně platit a že za nás ti, které si k tomu zvolíme, se o tyto věci budou starat. Už tehdy se šuškalo, že budeme koukat, a tak koukáme a nestačíme se divit. Obávám se, že tato víra je v hajzlu a morálka je sprosté slovo. A taky si myslím, že je to horší, než se tehdy šuškalo!

Ivan Baborák, výtvarník
www.baborak.cz