První pohled není dechberoucí. „Tak to je ten singltrek? Ptám se sám sebe při pohledu na tenoučkou pěšinu, která vypadá spíš jako dálnice pro srnky než prostor pro řádění cyklistů.

ČTĚTE TAKÉ: Vzhůru mezi stromy! Cyklisté mají novou stezku přímo v lese

Leč neklesejme na duchu. Sedám na kolo a šlapu do pedálů. Už po prvních pár metrech už mi je jasné, že to není jen tak nějaká pěšinka, kterou tu kdosi udusal. Cestička se klikatí mezi stromy, co chvilku je třeba objet nějaký kámen nebo kopeček z hlíny, který sem dali autoři naschvál. To není všechno, cesta se vlní nejenom doprava a doleva, ale i nahoru a dolů, a to velmi výrazně! Sem tam je třeba se trefit mezi dva těsně vedle sebe stojící stromy.

Zpočátku jedu pomalu, přeci jenom nevím, co mě čeká za další zatáčkou. Přesto s každým dalším ubíhajícím metrem zrychluji. Jestli to je adrenalin, či touha se zranit ve službě, nevím. Terén mě k tomu sám vybízí! Jet po vlnovkách pomalu je nuda! Osmělím se natolik, že přes několik kopečků přeletím vzduchem.

Byť jsem postavy prostornější a kolo není nejoblíbenější dopravní prostředek, nemám problémy zdolat jakoukoliv překážku, ba dokonce jim nadbíhám. První ostych zůstal daleko za mnou a opravdu musím konstatovat, že to je lehká a hlavně příjemná trať, na které se dá solidně vyblbnout. Orientace nečiní žádné potíže, byť se cesta tu a tam protne s jinou pěšinkou. Modře značené kolíky mi vždy ukážou směr.

Závěr cesty jest korunovací mé reportáže, neboť už s posilněným sebevědomím šlapu do pedálů co to dá. Leč má to jeden háček. Brzdy půjčeného kola skutečně brzdí, na rozdíl od mého soukromého velocipedu doma. Než si to stačím uvědomit, chytnu za brzdy a málem letím přes řidítka. Singltrek je však krátký, ani ne po deseti minutách je člověk zpátky ve výchozím bodu. Ale nic mi nebrání v tom znovu vyrazit a tentokrát ještě rychleji a odvážněji.

Lukáš Vaníček