A jaké je vaše vnitřní rozpoložení, když míjíte člověka, na kterém na první pohled poznáváte, že žije na ulici? Který vás možná už nejednou požádal o pár korun, jindy zas pospával na nádraží či v parku. Vaše pocity pravděpodobně dostávají jiné zabarvení než na počátku těchto řádků. Napadlo vás třeba někdy, že i on mohl být kdysi týraným dítětem či svědkem bití své matky? Že právě tehdy se mohla začít jeho životní dráha prudce svažovat dolů, protože nebylo nikoho, kdo by jej naučil, jak to chodí a jak to má být?

V některých případech často omezujeme své pohledy pouze na to, co jde vidět. U tohoto tématu to platí dvojnásob. Tedy zanedbaný vzhled a nečistě působící oděv. A napadlo vás někdy, že ten muž, kterého pravidelně míjíte třeba při cestě do práce, může být taky člověk bez domova? Upravený a nikdy o nic nežádající.

Do hlav jsou nám vtloukány pojmy jako individualita, jedinečnost každého z nás, individuální přístup. Ale pokud se jedná o pojem bezdomovectví, tak na to trochu zapomínáme. Označíme a hodíme do jednoho pytle, do škatulky líných, alkoholu holdujících a neschopných. Popřípadě se uklidníme tím, že si svůj životní styl vybrali sami, že tak přece žít chtějí. Kde se vzal ten stereotyp? Zapomínáme na to, že i tito lidé, stejně jako každý z nás, mají svůj příběh. Že i oni mohli být obětí, které nikdo nepodal pomocnou ruku. Ale na druhou stranu to mohli být i oni sami, kteří se nechali stáhnout a podkopávali nohy sami sobě.

Na závěr bych chtěla upozornit, že vyvolávání lítosti není tématem tohoto pojednání. Chci pouze poskytnout nové možné pohledy a poukázat na to, jak to taky může být. Zda budete k těmto řádkům otevřeni, záleží už jen na vás.

Michaela Skoumalová