Psycholog Jan Gruber radí vnímat výpověď jako přírodní katastrofu, které nešlo zabránit a nikdo za ní nemůže. Já si k těmto úvahám dovolím připojit pár slov.

Otravní lenoši?

Následky ekonomické krize by společnost nesporně snášela lépe, kdyby to byl naopak stát a nepostižení občané, kdo by vnímal nezaměstnané jako oběti přírodní katastrofy a ne jako lenochy tyjící z veřejných prostředků, kteří si za svůj osud mohou vlastní vinou a ještě nás pracovité údajně okrádají. Z hlediska individuálního utrpení je podle mého soudu jedno jestli přijdete díky povodni o střechu nad hlavou a nebo díky ztrátě zaměstnání možnost si náklady na život zabezpečit.

Stát dělá rozdíly

V době povodní se stát a jeho občané chovali solidárně a míru postižení neměřili mírou solventnosti zaplavených. Jediný psycholog si nedovolil uslzeným „zakazovat“ sebelítost. Žádný politik si netroufl tvrdit, že někdo společenské dobrodiní záměrně zneužívá. Byli si vědomi, že takové prohlášení by u lidí probouzelo závist a nenávist. Naopak!

Plošné náhrady a humanitární pomoc dostával „pán“ i „kmán“ ve stejné výši a nad pohnutými osudy bezejmenných se vznášela celonárodní solidarita. Ta dnes pro mne z nepochopitelných důvodů chybí. Vinu spatřuji na straně vládnoucích politiků, kteří na principu presumpce viny a podezírání bez důkazů probouzí v lidech závist a bohužel i nenávist ke svým spoluobčanům.

O důstojnosti

Pokud mají psychologové skutečný zájem o duševní zdraví postižených, pak by měli velmi hlasitě vzkázat vládnoucím politikům a jimi naočkovaným podaným, aby se právě oni dívali na nezaměstnané jako na oběti přírodní katastrofy. Vědomí, že si lidé dokáží solidárně pomoc bez snižování důstojnosti potřebných je podle mého soudu základním předpokladem, aby jsme špatné časy překonali co nejrychleji a s co nejmenšími ekonomickými, ale také s morálními ztrátami.

Povedlo se to po povodních. Proč by tomu tak nemělo být i v dnešních těžkých časech, nechápu.

František Štván