Nenechat se omezovat, dělat co se nám líbí, hlavně si užít - taková je současná představa o svobodě. Ženeme se bezohledně vpřed, abychom získali co nejvíce peněz, nashromáždili co nejvíce věcí, ujeli co nejvíce kilometrů, uchvátili co nejvíce dojmů, užili co nejvíce rozkoše. Myslíme si, že v tom je naše svoboda - a přitom jsme zotročeni svými vášněmi. Do našeho nitra se pomalu vkrádá nespokojenost, samota a prázdno.

Touha po svobodě je vlastní každému člověku, patří k základním otázkám lidské existence. Svoboda v rodině, v životě, ve společnosti atd. Každý si ji však představuje jinak. V prohlášení lidských práv z roku 1791 (výsledek francouzské revoluce) stojí: „Svoboda znamená možnost dělat vše, co neškodí nikomu jinému.“ A kam dospěl se svojí představou člověk na prahu 3. tisíciletí? Svoboda je chápaná jako absolutní volnost, kdy budu dělat, co chci, bez ohledu na to, jestli to škodí druhým nebo ne. Hlavně, když já se budu cítit dobře. Chci žít naplno, chci si užít. Je toto vrchol svobody? Proč potom ve svém nitru pociťujeme prázdnotu a nespokojenost? Touha po svobodě končí pravým opakem. Jak je to možné?

Bible nám odhaluje, že kořenem jakékoliv nesvobody člověka je nečisté jednání - hřích. Ostatní problémy jen vyplývají z tohoto hříchu - a proto jakékoliv úsilí o svobodu, které nerespektuje tuto skutečnost, se setkává s neúspěchem. Svobodný život však souvisí s poslušností - respektováním pravidel, bez mantinelů na jakémkoliv hřišti vznikne jen chaos. Žít ve svobodě znamená trvale se podřizovat pravidlům, kterým podléhá všechno stvoření, a která už byla dávno stanovena. Přemýšlejme o tom.

Rudolf Špaček,
farář Církve čs. husitské v Hlinsku