Já si naopak myslím, že většině národa je to celkem putna. Dokonce si myslím, 
i když fotbalisté se mnou nebudou souhlasit, že většině národa je putna celý fotbal. 
V médiích to ale tak nevypadá. Už dávno před ME ve fotbale jsme všichni, kteří se občas koukáme na nějaké zpravodajství, věděli, že naši hráči jedou do Polska vlakem. Věděli jsme jaké jsou ve vagonu sedačky, jaký je jídelní vůz 
a co se v něm podává. Neunikla nám ani informace, jaké tam jsou hajzlíky. Dávno před ubytováním fotbalistů národ znal, v jakém hotelu bydlí a jaké tam jsou pokoje a postele. Věděli jsme, kterého hráče kde píchá, jaké má kdo a kde tetováním, kolik lidí chodí čučet na tréninky a spoustu dalších důležitých informací.

Během vlastního turnaje jsme byli neustále zásobeni informacemi nejen o výsledcích a střelcích gólů. O tom, kdo zahodil jakou šanci, kdo nastřelil tyč, kdo uklouzl, jak se rozhodčí upískl apod. Krom toho nás většina médií seznamovala s atmosférou v hledišti stadionů, v hospodách, na ulicích a náměstích.

A já se ptám, proboha proč?! Co jsme komu my nefotbalisti udělali? Sám jsem neviděl ani jeden zápas a vůbec jsem nesledoval výsledky. Vím, že zdaleka nejsem v tomto výjimečný ani zvláštní. Dokonce jsem přesvědčen, že patřím 
k většině. Kde tuto jistotu beru?

Většinu populace tvoří ženy. A jen minimum z nich fotbal sleduje. Fanynky jsou především ženy z fotbalových rodin a milenky hráčů.
A vezměme si další sporty. Kolik si asi myslíte, že je fotbalových fanoušků mezi plavci, veslaři, kanoisty, atlety, běžci na lyžích, rychlo a krasobruslaři, judisty, zápasníky, gymnasty, šermíři, cyklisty, triatlonisty, moderními pětibojaři nebo dokonce mezi horolezci a šachisty?

Průzkum sice nikdo nedělal, ale jsem přesvědčen, že by se dali spočítat, obrazně řečeno, na prstech jedné ruky. Sportovci těchto, ale i jiných odvětví, fotbal v lepším případě ignorují.

A pak tu máme další světy. Třeba ten umělecký. Ani zde rozhodně celková atmosféra není fotbalu nakloněná.

V době čtvrtfinálových zápasu jsem byl v jednom kempu na Jizeře. Kemp byl plný vodáků, cyklistů, turistů a pařících hejsků. A večer všichni buď seděli u ohňů, povídali či zpívali nebo si pouštěli z auta diskotékovou muziku 
a chlastali. Ale o fotbale tam snad nikdo ani nevěděl.

No, a když odečteme ještě všechny intelektuály a vzdělance (ty skutečné), různé národnostní a rasové menšiny, lidi různě asociální a další skupiny, které žádný sport vůbec nezajímá, tak snad každý pochopí, že fotbal je záležitost menšinová.

Jenže ta menšina je tak strašně agresivní, hlasitá 
a vlezlá, že prostě nejde přehlédnout. Nejen diváci, ale 
i sportovní novináři se chovají stejně jako hráči na hřišti. Tady se fauluje, vulgárně nadává, simuluje, podvádí, plive do tváře apod. Kdo toto nejvíc dělá, ten je největší idol a novináři mu málem nasazují svatozář. Děti a mládež si kupují předražená trika s jeho jménem na zádech a snaží se ho ve všem napodobit.

Přátelé, nejde s tím něco dělat? Nejde těm novinářům 
a reportérům s mičudou místo mozku nějak říci, ať nám to tolik nevnucují?

Argument, že mě nikdo nenutí to sledovat, neuznávám. To bych si nikdy nesměl pustit televizi nebo rádio ani koupit noviny. To je jako by pořadatel techno festivalu padesát metrů od mého baráku řekl, že když se mi to nelíbí, ať to neposlouchám.

Asi budu fotbalisty zavržen, ale kdykoliv hrají nějaký zápas, přeji si, aby prohráli. 
V případě vítězství je totiž to šílenství někdy fakt těžko snesitelné. Rozhodně s nimi nesdílím názor, že vlastenec se pozná podle toho, že si vzpomene na naše opičí předky, skáče na stadionech a v ulicích a huláká, že kdo neskáče, není Čech.

Zdeněk Jirásek, Slatiňany