V sobotu ráno jsem vstal do ukázkového podzimu. Listí na stromech žloutlo, šustilo na chodnících a klidně se by se dal pouštět papírový drak. Odpoledne začalo chumelit a večer mrznout.
Mávnutím kouzelného proutku jsem se posunul v čase minimálně o měsíc. Zapadaný sněhem jsem v duchu nadával svatému Martinovi, že jej bílá kobylka hodně předběhla.
V neděli jsem řádně připraven a málem sněžnicemi vybaven vyrazil ven znovu, abych byl svědkem jarní oblevy, tání sněhu a hektolitrů ledové vody valící se ze střech a okapů. Obloha přitom byla tak jasná a bez mráčku, že sváděla k opalování.
Celý víkend jsem měl chuť volat: „Vraťte mi můj podzim." Copak tohle je úcta k tradicím? Ladovy obrázky nyní vypadají jako čirá utopie, když v zimě byla tehdy zima a v létě teplo.
Víkend, který jsme zažili, je varováním, že počasí nefunguje tak, jak má. Změnit podnebí na planetě půjde velice špatně, o zpohodlnělém lidstvu ani nemluvím.
Z víkendu by tak vytěžil maximálně ten Afričan, který by konečně viděl sníh. Moment, nechumelilo náhodou loňský rok už i na Sahaře?
Lukáš Vaníček
