A je to! Dnes naposled hledím na Úřad práce v Chrudimi, na tu mlčenlivou frontu mužů a žen nejrůznějšího věku, vzhledu, váhy, profese a jednotně mizerné nálady.

Někteří mají na čele otištěno viditelné ponížení, jiní nasadili masku pohrdání. Další jsou zřejmě depresivně nešťastní, jejich oči se upírají zpátky k tomu, co už nemají - k sebeúctě, k výdělku, ke kolegiálnímu popovídání. Jen ti nejsilnější trvají na tom, že i nula má svou cenu. Přidávají před ni skutky a docházejí k navýšení hodnot péči o vnoučata, pomoci někomu jinému, vysázení ovocného sadu.

Odcházení

Z mé práce mi bylo dopřáno odejít důstojně. Občas někde někdo musí z kola ven. Zlomový věk mě nezlomil. Žuchla jsem do sociální sítě. Zcela upřímně děkuju chrudimskému pracáku, kde jsem se vždycky setkala s vlídností a chápavostí. A také místní „sociálce", kde mi bylo taktně rozmluveno moje slzami promočené tvrzení, že jako žebrák jdu škemrat o ten předčasný důchod.

Ne že bych se nesnažila najít novou práci. Ale zjistila jsem, že přesně o to místo, na které mám kvalifikaci, praxi a hlavně chuť, je 26 zájemců. Všichni jsou mladí, vzdělaní, nadšení, s rodinami, ale bez solidní bolestivé artrózy v kolenou.

Přicházení

Jinde to bylo podobné. Prostě jsem se rozhodla v souladu s odžitými roky. Pracovní chutě se dají naplnit i jinak. Tyhle lidské časové mezníky mají něco do sebe: první cesta do školy, první řidičský průkaz, věk pro poloviční sazbu za maléry, úředně povolený první sex, věk pro plnou sazbu za maléry, první svatba, právo volit, právo být volen. A tady něco pro mě - věková hranice pro kandidaturu na senátora, ba i na prezidenta.

Řada nezaměstnaných říká: „Vezmu jakoukoliv práci." Přesto ale často i člověka pracovitého, zručného a psychicky odolného nejvíc možná lámalo nasazení na veřejně prospěšnou práci, byť měla být vykonávána za mzdu, nebo na veřejnou službu.

Do veřejně prospěšných prací a veřejné služby teď naštěstí zavrtal Ústavní soud. Kolem padesátky na většinu uchazečů zatím čekala právě a jen obdobná činnost. Neboť kdo a proč by nás chtěl? Prostě sklapla sociální past. Ale proč právě tahle práce tak bolela? Protože veřejné mínění vás téměř automaticky přiřadilo do skupiny zcela jiné. Do skupiny, která vykonává trest obecně prospěšných prací, jež ovšem nejsou pomocí v nezaměstnanosti, ale alternativním druhem trestu za určitá porušení zákonů.

Podle mne trestem velice rozumným, zodpovědným a odpovídajícím. Ale trestem.

Konečně doma

Ale no tak klid! Mně už se přece podařilo zavřít dveře úřadů zvenku! Konečně mám zase právo na svoji hrdost. Zpívám.

Pravda, nejdřív mě napadlo díky pánům Svěrákovi a Uhlířovi: „Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou, jsem starý, jsem sám, nemocen…" Ale to nějak nebylo ono. Sem se hodil Karel Hašler a „Ta naše písnička česká…" Vždyť mám poměrně zachovalé všechny smysly a žlučníkový kamínek tlačí jen někdy.

Na té pěkně provedené dlažbě jsem si v duchu slibovala, že těch deset let dálkových studií dvou vysokých škol a množství různých školení abych byla fakt odborník ještě využiju. Důležité je, že mám rodinu, příbuzné, sousedy, přátele, kamarády, přírodu, plány a koníčky a důchod.

Nedoléhá na mne fakt, že v městském bytě bych tu státem přiznanou finanční částku možná musela dát za nájem. Rodinný dům se rozklíží průběžně a opravuje nárazově. Topí se taky nárazově. Pravda moje ekologická stopa asi bude muset dupat méně. Ale mám prášky na nervy, na bolesti, na průjem a na spaní, léky, které ještě zvládneme zaplatit. Zbylo mi pár zubů postavených proti sobě, takže potravu rozkoušu a strávím. Dokonce brýle z polské tržnice jsou nahrazeny dioptrickými!

Ale ta doba mi přijde podivná. Doba, kdy mladí závidí starým jejich věk. Nemělo by to logicky být naopak?

S radostí si zpívám kousíček lidové písně „Jak mládí uprchlo do dáli," a musím vymyslet, kam dáme příští rok brambory a kde řečeno s básníkem Macharem: „By měly kvést růže."

Anna Kolářová