Na stromech září úroda jablek a hrušek, na vinicích jižní Moravy zralé hrozny, blýskají se hladiny rybníků plných ryb v očekávání výlovů, na bramborových polích je živo a traktory s plně naloženými vleky sváží žluté zlato Vysočiny z polí domů. Koncem měsíce už se začínají odívat do zářivých podzimních barev listy stromů a u nás na Vysočině se najednou podél cest rozsvítí červené korálky jeřabin, věčný a vděčný to motiv malířů. To vše je neklamná známka konce léta a nástupu podzimu.
Památné datum
Prožil jsem většinu svého života v zemědělství a v paměti mám hlavně datum 28. září. Jednak je to samozřejmě datum státního svátku vztahující se k jednomu ze symbolů naší státnosti svatému Václavu a jednak to je datum, ke kterému má mít každý pořádný hospodář založenou novou úrodu, tedy má mít zaseto a na druhé straně i sklizeno. Samozřejmě obilí, brambory a kukuřici.
Měsíc plný práce
Když sáhnu do svých vzpomínek z dětství, tak září je v nich zapsáno těmi nejvýraznějšími konturami. Byl to měsíc, kdy se koncentrovaly práce na polích, ve stodolách a samozřejmě ve chlévech, měsíc enormního pracovního vypětí. Dokončovaly se žně a zároveň připravovala půda na novou setbu, ve stodolách na polních mlatech se mlátilo obilí. Na poli se z vyrovnaných řad panáků nakládaly snopy obilí na žebřiňáky a pak je koně sváželi na mlat a do stodoly.
Byli jsme zapojeni ale i my, školáci. Po vyučování domů, na stole vzkaz od maminky, v troubě oběd a pak do práce. Hlavní naší starostí v tu roční dobu bylo pasení krav den co den jsme po příchodu ze školy hnali krávy na pastvu. Moc rád na to vzpomínám.
Brambory z popela
Krávy se pásly jak přibité a my pálili ohníčky a ve žhavém popelu pekli brambory, ale ne ty vymydlené ze supermarketu, ale čerstvě nakopané na poli. Jenom málo dnešních dětí ví, jak báječně chutná jako uhel černá, do křupava vypečená slupka, trochu posolit a jéjej, to vám byla dobrota a nic nevadily černé ruce a ušmudlaná černá pusa. Večer před spaním to spravilo mýdlo s jelenem, žádné šampony tehdy nebyly. A jakmile zazvonilo klekání, to je osmnáctá hodina, to bylo znamení, že je čas hnát z pastvy domů. Šly pěkně naučené, jedna za druhou rozvážným krokem, kolébající se vemena plná mléka, jeden z nás vpředu vedl stádo, ostatní vzadu, to byl každodenní obrázek nás, malých pasáčků, a našich kraviček, které měly každá svoje jméno, na které slyšely. Ještě si namátkou vzpomenu Malina, Bolena, Růžena. Po příchodu do chléva každá zaujala svoje místo, po uvázání se dlouze a několikrát napila a pak přišla maminka se stoličkou a dížkou a jednu po druhé podojila. Sebrala smetanu a mléko v plechovém smaltovaném kýblu s naběračkou dala do studeného sklepa. Když byla žízeň, stačilo zajít a nabrat si. Smetana se slévala den po dni a pak se z ní v máselnici stloukalo máslo. Říkalo se, že se vrtí máslo.
Mohl bych o tomto ročním období psát ještě dlouho, ale na závěr snad jen tolik, že září bylo na venkově jedním z těch nejdůležitějších, ale také nejkrásnějších měsíců roku.
Jan Veleba, senátor