Větrám a koukám z okna. Ale brzy mě asi vyžene sousedova flexka, která kvílí venku. Navíc to její řezání smrdí jako čert. A tak přece jen prchám do chladné hloubky obývacího pokoje a bonsaje na parapetu ponechávám osudu. Jim ten rámus ani puch nevadí.

Jak jsem už přiznal posledně, do bonsají jsem se zbláznil. Mám drobnolistý fikus i sagerécii čajovou. Trojici mých bonsají uzavírá pidistromek čínského pepře. Jsou to takoví průkopníci. Pokusní králíci, na nichž zkoumám, jestli rostliny přežijí i péči takového začátečníka, jakým dosud jsem. Zatím si vedou dobře.

Naposled šlo o život fikusu, kterému jsem odstříhal všech jeho 186 drobných lístků. V chytrých knížkách jsem totiž vyčetl, že mu to prospěje. A vida, prospělo! Teď má těch lupínků ještě mnohem víc. Dokonce i v místech, kde byly dosud jen holé větvičky.

Švagrová nám tu nechala morče, překvapivě ho nevzala do Maďarska na rodinnou dovolenou. Jdu na toho chlupáče kouknout, jestli má co dlabat. Tak brzy ahoj.

Dědek z dolíku