V Polsku zruší domácí úkoly na základní škole. Střední bude následovat. Podplácení voličů to není. Kdepak bude tato vláda, až děti dorostou? A rodiče, pokud to nejsou vyložení ctižádostiví puntičkáři, si po dobu, kdy se smolí úlohy, od svých potomků odpočinou.
Otázka tedy zní: Je to správné rozhodnutí a měla by je Česká republika následovat?
Odpověď zní ano, i když ti, co tvrdí opak, rozhodně nejsou bez argumentů. Podívejme se tedy nejprve, čím se mohou ohánět. Děti mají (oprávněnou) chuť, jakmile zmizí ze školy, hodit ji za hlavu a věnovat se onačejším záležitostem, jako je mobilní telefon, televize, počítač a doufejme že i dnes ještě trochu sport nebo zábavné lelkování.
Domácí úloha, může být i krátká a snadná, vede k tomu, že si děti procvičí znalosti a zůstanou ve spojení s tím, že jsou i žáky. Taková povinnost přece nikoho nezabije, pokud je užívána s mírou. Argument, že dospělým také nikdo nemůže nutit práci domů, platí jen na papíře. V mnoha povoláních se bez přípravy neobejdou. Jinde slouží přesčasy, mimořádné a víkendové směny. A co je nejhorší, spousta zaměstnanců je neustále online svému šéfovi či dotěrným kolegům napospas. Tak jen ať si děcka zvykají.
To však můžeme proti zastáncům domácích prací také otočit: Kdy jindy má být člověk bez starostí a bujarý, ne-li v dětském věku? Sama školní docházka zabere půl dne a na druhém stupni základní školy i víc. Žáci se učí (či neučí) obecné věci, nepřipravují se na povolání. Jde spíš o jakousi socializaci, aby nerostli jako dříví v lese.
A pak je tu asi nejsilnější argument: Pokud jsou učitelé dobří a k něčemu, měli by přece děti naučit všechno v hodinách. A měli by být schopni to procvičit. Neměli by hustit do hlav nesmysly a balast, měli by se soustředit na podstatné a podat to zábavnou formou. Jistě, tady chceme to, co chtěl už před stovkami let velký Jan Ámos Komenský. V jedenadvacátém století se to zdá být v jeho domovině nedosažitelné. Tak aspoň zrušme ty úkoly.
