Snažím se nabrat co nejvyšší rychlost, abych si vyzkoušel pomyslný bonbonek smykové školy – smyk – a najíždím podle instrukcí polovinou auta na mokrý asfalt, druhou polovinou na speciální fólii, která klouže podobně jako led. A je to tady. Tvrdě na brzdy a zatáhnout na doraz „ručku“. Jenže ouha, namísto očekávané ztráty kontroly nad vozidlem, které se mělo při prudkém brzdění se zablokovanými koly stočit na „ledovou plochu“ a roztočit, se můj dosud nebouraný bourák poslušně přilepí na silnici a drží přímý směr. A stejně se chová i napodruhé. Až napotřetí se mi podaří udělat ony očekávané hodiny, ale až s pomocí pořádného trhnutí za volant. A už to se mnou hází ze strany na stranu. Jsem bohatší o cennou zkušenost – jak se moje auto zachová, až v zimě přijde čas pořádně sešlápnout brzdy.

Právě loňská krutá zima mě o potřebnosti procvičení se v těchto dovednostech přesvědčila. Zvláště ten moment, když mi vloni na křižovatce na Drážce takzvaně ustřelil zadek na ledu uprostřed silnice a já se několik dlouhých desetin vteřiny modlil, abych se zastavil už o obrubník a ne až o semafor.

Normálně totiž nemám příležitost si takovéhle psí kusy zkoušet, leda v běžném provozu. Ale mezi ostatními řidiči tento zážitek rozhodně zkoušet nehodlám. Vyzkoušet si proto smykovou školu na dráze v Pardubicích vřele vítám. Přece jen gumové kužely na trati jsou mnohem méně nebezpečné, zvláště v případě, že jedny představují dítě, kterému se na ledové vozovce vyhnout musíte, a ty další pak simulují kamion, pod který se při vyhýbání naopak nesmíte dostat.

„Dítěti“ jsem se vyhnul, ale to samé štěstí s „kamionem“ už jsem neměl. A to byla rychlost jenom 40 kilometrů v hodině. V reálu by to bylo obzvlášť nepříjemné, na tréninkové dráze hodně poučné… „A o tom to právě je,“ vysvětluje mi instruktor Aleš Hruška. „V zimě už totiž nepůjde o cvičení, ale o skutečné riziko,“ dodává.