Tichá vzpomínka je vždy v době, kdy nákladní vozy narazily do motoráčku mířícího na trati od Skutče do Poličky. “Milan odcházel z domů a volal: mamko, o půlnoci jsem doma! Netušila jsem, že už ho neuvidím. O půlnoci jsem šílená strachem probíhala nádražím a nikdo ze synových kolegů mi neřekl, že jsem přišla o dítě,“ vzpomíná Marie Blažková. Přijela do Krouny společně s manželem Albínem, snachou Marií a vnučkou Maruškou z Oldříše u Poličky. „Když došlo ke srážce, přijel jsem. Stál jsem tady, za těmi stromy. Byla to hrůza. Do poslední chvíle jsem doufal, že Milan přežil,“ říká Albín Blažek. Vagony se řítily na osobní vlak obrovskou rychlostí. Když je strojvůdce a vlakvedoucí za zatáčkou zahlédli, zbývaly jen dvě vteřiny do nárazu. „Nikdo neměl šanci vyskočit,“ komentuje tragickou chvíli Milanova vdova Marie, která zůstala po krounské tragédii sama se čtyřmi dětmi. Milanovi bylo deset, Pavlovi sedm, Alešovi šest a nejmladší Maruška byla teprve dvouletá. „Na tátu si už nepamatuji,,“ říká dnes sedmnáctiletá slečna.

Vlakvedoucí Milan Blažek a strojvůdce Josef Kučera neměli být vůbec v práci, směnu si vyměnili se svými kolegy. Osud je přivedl na jedno místo společně s dalšími sedmnácti obětmi největšího českého železničního neštěstí za padesát let. „Už je to dávno, ale když sem přijedeme, všechno se vrací,“ tvrdí Milanova maminka. S manželem se postarali o to, aby jejich snacha nebyla na výchovu dětí sama. „To neštěstí nás jako rodinu velmi semklo,“ říkají Blažkovi.

K pomníku přicházeli další příbuzní obětí. Zapalovali svíčky, dávali do váz květiny. Jako každý rok přišli členové obecní rady v čele se starostou Pavlem Ondrou. Tiše postáli a po stisku rukou pozůstalých odešli. Jak starosta před nedávnem poznamenal, slova jsou zbytečná. Každý si bolestnou vzpomínku na svého blízkého drží v sobě a žal prožívá po svém.

„Zmlkne–li devatenáct životů po velkém třesku, nastane takové ticho…“, napsal ve své básni místní poeta a fotograf Josef Pražan. Z těch slov až mrazí.