Strmá kariéra. Předloni v létě angažovalo vedení BK Pardubice ve velkém basketbale zcela neznámé jméno. Adam Konvalinka se posadil na lavičku Beksy vedle renomovaného Kennetha Scalabroniho. Americký stratég však dostal na začátku ledna „kopačky“. Jeho kolega však dostal důvěru pokračovat. A ještě si polepšil do pozice hlavního. Teď ale musí plnit úkoly tak, aby nenásledoval strmý pád…

Ve velkém basketbale působíte teprve druhou sezonu a už jste se stal hlavním trenérem. Jak tento kariérní vzestup prožíváte?
Je to fofr. Trochu šok a musím uznat, že nečekaně rychlý postup. V hlavě jsem se připravoval spíše na to, že budu v Pardubicích dva roky nebo případně třetí rok v opci smlouvy asistentem. S volbou nového trenérského dua by třeba šance na hlavního kouče přišla. Nechci říct, že to bylo úplně nechtěné, ale jednalo se o situaci, jakou jsem si nepředstavoval.

Ono to ale mohlo být všechno úplně jinak, protože jste byl součástí neúspěšného realizačního týmu. Napadaly vás myšlenky, že také vy budete odvolán?
Stoprocentně. Atmosféra v klubu nebyla dobrá. Na druhou stranu vedení se nemohl nikdo divit, že se na základě výsledků i výkonů rozhodlo pro změnu. Já mohu být jenom rád, že mohu pokračovat a tím si dál plnit svůj sen trénovat v nejvyšší soutěži. A jestli jsem tam v pozici asistenta nebo hlavního trenéra? Užívám si to oboje.

Co vám zachránilo krk? Vlastně, vy jste si polepšil…
(zamyslí se) Možná to vedení vzalo i tak, že si mě mohou utvořit k obrazu svému. Nemám totiž zatím danou přesnou filozofii, jak by to mělo hned teď být. Sám jsem v procesu učení. Dál projíždím různé on-line semináře. Jednoznačně se chci vzdělávat a vedení to cítí podobně. Dalším faktorem byl ten, že v polovině sezony, navíc v této nejisté covidové době, není jednoduché sehnat trenéra zvenčí. Respektive překopat tým ze dne na den.

Přesto jste na ten zachráněný krk dostal nůž. Co vám bylo na schůzce po odvolání kouče Scalabroniho řečeno?
Předně mi bylo nabídnuto, jestli se chci ujmout týmu. Bez váhání jsem nabídku přijal, protože taková příležitost se neodmítá. Druhým dechem k tomu vedení dodalo, že se jedná o provizorní řešení do konce základní části. S tím jsem nepolemizoval. Jako tým jsme dostali zadání: postup do play off.

Počkejte, vám lidé z vedení vůbec nic nevytkli?
Bylo mi naznačeno, že také já jsem součástí toho, co se tady výsledkově dělo. Rozhodně to nebylo podáno tak, že za všechno může Ken. Já jsem se s jejich názorem ztotožnil. Jsem jeden z těch, co za výkony nesl velkou vinu.

Ústní smlouvu jste tedy dostal do konce základní části. Ocitl jste se v tu chvíli pod tlakem, nebo to bral jako velkou výzvu?
Upřímně řečeno měl jsem rozporuplné pocity. Strašně mě mrzelo, že byl Ken odejit, protože on je super člověk a já si ho vážím. No a na druhou stranu jsem se tetelil jako malé dítě, kterému dali hračku a může si s ní dělat, co chce. Lépe řečeno, že člověk dostal nový náboj. Od té doby se těším na každý trénink a samozřejmě i zápas.

Vedení poukázalo na to, že příčinou odvolání Scalabroniho byl rozdílný názor na herní projev. Co mu vadilo?
Podle mého názoru Ken moc spoléhal na zkušené hráče. A ti mladší sice dostali herní prostor, ovšem nebyla jim stanovena jasná pravidla, co a jak by měli dělat.

Zapotřebí tvrdší ruky

Jak šel dohromady americký optimismus s českým realistickým přístupem?
(pousměje se) Ken mě po prvním měsíci společného působení označil za Konvalinkoviče. Narážel na to, že vyznávám srbský dril. Musel mě brzdit, nebo okřikovat, že už to stačí. V loňské sezoně to měl se svým přístupem o hodně jednodušší, protože v týmu bylo hodně zkušených hráčů. Na ně stačilo optimistické vedení. Po jejich odchodu a doplnění kádru mladšími kluky je zapotřebí tvrdší ruky. Ale rozepře jsme neměli. Každopádně hráči měli velkou volnost a nezlepšovali se tolik, jak si vedení představovalo.

Scalabroni měl trpělivost s některými hráči, ti navíc nepociťovali žádnou konkurenci. Co vy na to?
Někteří skutečně mohli vycítit, že není nikdo, kdo by je ohrozil. Takže se cítili naprosto v komfortní situaci. Nebylo na ně tlačeno, že musejí udělat něco navíc. Tu šanci dostali zadarmo.

Tvrdíte, že jste se s hlavním koučem nepřeli. Přesto, mohl jste jako asistent prosazovat své názory?
Určitě. S Kenem jsme hodně debatovali před i po tréninku. On na všechno dohlížel, jak se říká, seshora. Nechal mě tvořit. Pokaždé mi pověděl, co by si představoval a já jsem jeho požadavky následně předával hráčům. Jak informace k zápasům, tak k tréninku.

Dostal jste k ruce mládežnického trenéra Dušana Bohunického, ale hlavně sportovního ředitele Radka Nečase, který má zkušeností více než celý tým dohromady. Jak máte rozděleny role?
Já jsem teď sice veden jako hlavní kouč, ale Šutys je daleko zkušenější. Ocitl se ve složité situaci, protože jeho svěřenci jsou pro něj zároveň podřízenými. Všichni tři jsme se dohodli, že vůči hráčům budeme vystupovat naprosto stejně. A dá se říci, že máme stejné pravomoci. Legislativně jsem na zápasech veden jako hlavní trenér já. Dušan se stará o naše videa a obranu. Já s Radkem máme na povel útočné kombinace.

Spolupráce funguje na jedničku. Tři zápasy - tři výhry. Co jste za tak krátkou dobu s týmem provedli? To stačila jen tvrdší ruka?
Nastavili jsme jasná pravidla. Tvrdší ruka tam určitě je. Když se zeptáte hráčů, co se změnilo, tak dostanete odpověď, že musejí běhat od začátku až do konce. Není nic, co bychom jim odpustili. Více se soustředíme na obranu. V útoku máme talentu dost, ale na obranné polovině bylo potřeba nastavit, co se může a co ne.

Útok vychází z dobré obrany. To už vědí hráči v žákovských kategoriích. Proč objevujete již objevené?
Ano, to je pravda. My jsme se ale začali více starat o svoji obranu. Nastavili jsme jasnou identitu pro náš tým. S Kenem jsme se, na můj vkus až moc, přizpůsobovali tomu, jak v útoku hraje soupeř. Až na základě toho připravovali obranu. Teď jsme otočili ve smyslu: Takhle budeme bránit, ať si soupeř hraje co chce.

Vypadá to, jako by hráči nechtěli pod starým trenérským vedením tahat. Po změně na lavičce jich je najednou plné hřiště. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Já si spíše myslím, že je probudil impulz v podobě změny trenéra. A také fakt, že se zalekli toho, co se může dít. Vedení bylo opravdu rozezlené a mohlo se s nimi stát bůhvíco.

Není toho už moc?

Trénink je gro úspěchu. To jste před tím na něm tak nemakali, nebo co jste změnili?
Nemohu říct, že by hráči nemakali, ale asi jdeme více za čáru. Teď vidím po tréninku, že někteří hráči si jsou schopni hrábnout až na dno. Dokonce za námi přišli, jestli toho už není moc. Podle mě není důvod brzdit.

Pardubice už nejsou jen Vyoral, Švrdlík. Například první z nich dal Opavě jedenáct bodů, druhý jen dva a vy jste přesto zvítězili. To je asi ta zásadní proměna, co říkáte?
Ano, to je ta hlavní proměna. Semkli jsme se jako družstvo. Rozdělili role a už to není jen o Vyovi a Džamalovi. Teď tam jsou i další ochotni týmu pomoct. Po Opavě jsem nemohl dlouho usnout, protože jsem byl z těch dvou smutný, že se jim utkání bodově nepovedlo. Na druhou stranu mě těšilo, že i s jejich podprůměrnými čísly jsme urvali výhru.

Jak se vám povedlo lusknutím prstů herně rozmluvit Slaninu, Svobodu, Potočka?
Opakuji, kluci potřebovali jasně nastavit pravidla, která budou dodržovat. S Kenem to bylo více o improvizaci a herní vyzrálosti, kterou mají Vyo, Džamal a ještě T.J. Dunans. Mladší kluci se cítí lépe v prostředí, kde ví, co mají dělat. Mohou být efektivnější, protože vědí odkud kam. Neříkám, že musí běhat po čárách a přísně dodržovat dané šachy, ale mají užší možnosti, co si lze dovolit.

Nebudeme jenom chválit. V posledních čtvrtinách vítězných zápasů docházel Bekse dech. Vězel za tím úbytek sil, ztráta koncentrace či snad strach z vítězství?
Vychází to z kondice. V momentě, kdy se nám zavaří hlavy a začneme lehce šlapat vodu, tak nám dochází síly a my se vracíme do starých kolejí. Ke zlozvyku, který hráči měli. Jeden po druhém se ohání negativními projevy. Sklouzáváme k individualistickému pojetí. S Brnem se jednalo o celou poslední čtvrtinu, s Opavou o sedm minut. Doufám, že budeme pokračovat ve stahování doby, kdy se nedaří. Nebo, že se jí zbavíme úplně.

Ze situace, kdy jste neměli růžové vyhlídky pro play off, máte jedinečnou šanci kvalifikovat se rovnou do čtvrtfinále. Jak s ní naložíte?
Nejdůležitější je, že už se nemusíme ohlížet na výsledky soupeřů. Stačí nám porazit doma Hradec a zvítězit v Ostravě. Pevně doufám, že si zajistíme účast v play off ještě před vypuknutím nadstavbové části. Tím ale pro nás práce neskončí. Skupina A1 by mohla být tak vyrovnaná, že bychom mohli pomýšlet na to začínat čtvrtfinále doma. Pokud se nám nepodaří postoupit do horní nadstavby, prioritou je vyhrát tu dolní. Abychom se po postupu z předkola play off vyhnuli Nymburku.