Slavný atlet přijel do Litomyšle na kvalitně obsazený letní mítink a při té příležitosti mimo jiné zjistil, že je držitelem rekordu stadionu (66,58). Současně ovšem přiznal, že náčiní, s nímž vydobyl světových úspěchů, už teď do rukou vůbec nebere.

Jak jste se ocitl v polovině prázdnin na atletických závodech zrovna v Litomyšli?
Vzpomněl jsem si, že jsem tu nebyl pětatřicet let. Protože mám v rodině závodníka, který si chtěl někde zazávodit, tak jsem si řekl, že zajedeme do Litomyšle a podíváme se, jak to tam vypadá. Je to pěkné, je dobře, že se v době Covidu u nás dá závodit, v některých státech to pořád není možné. Výkony byly dobré, líbilo se mi tady.

Zmínil jste, že máte diskaře v rodině, ale jméno Irfan Shahshuddin (závod v Litomyšli vyhrál za 57,35 – pozn. red.) úplně slovansky nezní…
Je to kluk z Malajsie, ale hlavně je to můj zeť, vzal si moji dceru. Tři měsíce byl doma, ale nesměl trénovat. Až teď, kdy přijel k nám, mohl začít házet a pomalu se zlepšuje. Osobák má 62,55, s tím by se mohl dostat na závody typu Asijských her a podobně, na olympiádu je limit 66 metrů, na to se musí ještě snažit. Netrénuji ho, ale snažím se mu svými radami pomoci.

Myslím, že stadionů, kde jste házel a nedržíte tam rekord, nebude po Česku mnoho, že?
Bude jich dost, ale nejen v Česku, ale i na Slovensku a jinde v Evropě. Mám ve své kariéře celkem 145 závodů přes 65 metrů. Potěšilo mě, když jsem zjistil při sledování loňské Diamantové ligy v Bruselu, že také tam držím pořád rekord stadionu 69,96. Vzpomínám si, že tehdy to byl závod v bezvětří, škoda, že mi tehdy trochu nefouklo, to by bylo o dva tři metry dál.

Místo zrušené olympiády jsou nyní v televizním vysílání k vidění sestřihy z minulých akcí. Nedávno to byla Moskva 1980 a váš centimetrový souboj o medaile (1. Rus Raščupkin 66,64, 2. Bugár 66,38, 3. Kubánec Delis 66,32). Zavzpomínal jste?
Samozřejmě, pamatuji si dobře všechny svoje velké závody. Ostatně právě nyní to bylo čtyřicet let od Moskvy. Při podobných kulatých výročích jsem se snažil udělat nějaké setkání, ale bohužel jsem zatím nenašel podporu, takže to vypadá, že se sejdeme po padesáti letech a to už nás bude méně a méně. Ale připomenu si to, jel jsem na olympiádu a v osobním rekordu byl stříbrný kousek od zlata, takže nádherný zážitek. Mimochodem Delise jsem porazil i v Helsinkách na mistrovství světa, takže ten mě pak moc rád neměl…

Věříte, že nadejde zase doba, kdy český diskař bude házet stabilně alespoň okolo těch pětašedesáti metrů, neřku-li k sedmdesáti, jako za vás?
Sedmdesátku nehodí moc lidí na světě, u nás dal Marek Bárta v úvodu sezony 64,40 v dešti a myslel jsem, že bude takhle házet stabilně, ale teď dosahuje výkonů o pár metrů kratších. Snad do toho pořádně praští na mistrovství republiky v Plzni. Limit na olympiádu je 66 metrů, ale musí ho hodit až po 1. prosinci. Doufám, že to klapne a náš disk bude mít v Tokiu zastoupení.

Určitě sledujete světovou diskařskou scénu. Kdo z vašich nástupců se vám nejvíce líbí a myslíte si, že se může častěji atakovat i bájná hranice sedmdesáti metrů?
Švéd Stahl vypadá nejlépe, podobně Jamajčan Dacres, Rakušan Weisshaidinger, Litevec Gudžius, někteří z nich mají přijet na Tretru do Ostravy a to mohou být pěkné závody. Je škoda, že se zatím nekonají světové soutěže, kluci většinou hází jen doma a není přímé porovnání výkonnosti. Ono těch sedmdesátimetrových hodů nikdy nebylo mnoho. Když se povede takhle výborný pokus, je to známka diskařské extratřídy. Kdo hodí sedmdesát, může říci, že je světový diskař. Vezměte si, že Němec Robert Harting, a to byl pan závodník, vyhrával ty největší akce, ale za sedmdesát metrů hodil jedinkrát v životě, a to u nás na Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Vydařené atletické odpoledne v Litomyšli.Zdroj: Deník/Radek Halva

Co vaše současné aktivity, ať už sportovní či nesportovní?
Jsem pracující důchodce. Chodím totiž stále do práce, v Praze na Dukle dělám zahraniční sportovní styky. Kdo z dukláckých sportovců vytáhne paty do ciziny, musím o tom vědět. Je to zajímavá činnost, ale na druhou stranu přes víkendy mám rád volno a věnuji se svým domácím aktivitám a koníčkům.

Jak jste přečkal období nuceného omezení veškerých a nejen sportovních aktivit?
Zatím bez problémů. Pochopitelně si dávám větší pozor, tolik necestuji, méně chodím mezi lidi, vynechávám hromadnou dopravu, do obchodu chodím narychlo pro nejnutnější věci. Myslím ale, že je to celé trochu přefouklé, mám pocit, že tím budeme stejně muset projít všichni. Věřím také v nalezení účinné vakcíny, ale bude to asi ještě chvíli trvat.

Aktivní atletika už není pro vás, nebo si občas přece jenom jdete do kruhu hodit?
Vůbec ne. Atletikou se bavím, divám se, sleduji výkony, občas něco řeknu mladým závodníkům, jako je právě Irfan. Atletické veterány obdivuji, je úžasné, když někdo skáče třeba v sedmdesáti o tyči. V polovině srpna budou závody Masters v Lovosicích, kde jsme převzali záštitu společně s Jarmilou Kratochvílovou, tam rád zajedu. Pokud jsou lidí zdraví, tak ať sportují, to je OK, ale já to beru tak, že jsem v době svojí kariéry ze sebe vydal všechno a nepotřebuji, abych si něco dokazoval na stará kolena. Raději vezmu kosu a jdu sekat zahradu, to mi dělá radost. Ale hodit si diskem? Maximálně do sebe hodím dvojku bílého a to mi stačí…

Imrich Bugár
Mistr světa 1983 (Helsinky), mistr Evropy 1982 (Atény), stříbrný olympijský medailista 1980 (Moskva), bronzový z mistrovství Evropy 1978 (Praha), patnáctinásobný mistr Československa a České republiky, šestinásobný nejlepší československý atlet roku, Sportovec roku 1982. Osobní maximum 71,26 (San Jose USA, květen 1985) je českým rekordem v hodu diskem.