VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Erbanová: Dělala jsem rozhovor i pro norskou televizi

Vrchlabí – Jak se lidově říká, na olympiádu odjela „na zkušenou“. Sedmnáctileté rychlobruslařské pískle z Krkonoš se ale pod pěti kruhy ve Vancouveru neztratilo. KAROLÍNA ERBANOVÁ ukázala, že za čtyři roky v Soči se s ní musí počítat.

6.3.2010
SDÍLEJ:

Karolína Erbanová.Foto: ČTK

„Jééé, takhle dopředu já ještě nemyslím,“ usmívá se parťačka jedné z největších hvězd kanadské olympiády, trojnásobné medailistky Martiny Sáblíkové. „Řeknu vám, že když ty tři medaile máte pohromadě před sebou, to je podívaná,“ vypráví v rozhovoru pro Deník.

Karolíno, tak kde začít? Těch zážitků z olympiády musíte mít asi nespočet…
(usměje se) No, těch je opravdu dost.

Zkusila byste vybrat ten největší?
To bude asi zahájení, které se mi moc líbilo. V tak obrovské hale jsem v životě ještě nestála. A těch lidí. Ohromný dojem na mě udělaly i efekty. Fakt úžasný. Atmosféra olympiády se s ničím jiným nedá srovnat.

A další zážitky. Povíte mi, jak se to seběhlo v tom letadle?
Myslíte to přistání, když jsme letěli zpátky?

Přesně to.
No, to bylo taky úžasný. Piloti se dozvěděli, že na palubě mají Martinu, tak ji pozvali do kabiny a mně, jako její týmové kolegyni, dovolili jít s ní.

Co se tam dělo? Předpokládám, že řízení vám do rukou nesvěřili?
Ne, to ne. Já bych to stejně ani sama řídit nechtěla, bála bych se. (směje se) Jen jsme se dívaly a dokonce nám dovolili fotit, tak jsme si udělaly pár snímků. Řeknu vám, že opravdu stačilo jen sedět, a zážitek to byl nade vše.

Pozorujete, že být v blízkosti Martiny Sáblíkové vám otevírá dveře, kam byste se nikdy nedostala?
Určitě to tak je. Kdybych tam byla sama, asi by se mi to nestalo.

Možná trochu kacířská otázka: Jak se to Martině snažíte „vracet“?
Tak já při tréninku ještě nemám fyzičku na to, abych ji nějak hodně pomáhala. Maximálně na ty krátké vzdálenosti, jako jsou třístovky a starty. Snažím se být však stále při ní, protože ten nápor lidí a očekávání někdy skutečně není lehké zvládat. Vlastně to na ní leželo po celou dobu olympiády. Povím vám, že až když zažijete zákulisí profesionálního sportu, pak teprve pochopíte, jaké to je.

Souhlasím s vámi, že musela být pod velkým tlakem. To ona je vždy, ne?
Jenže ve Vancouveru to všechno probíhalo v jiném světle. Olympiáda je jiný závod. A přestože vám všichni tvrdí, že není, že budou závodit jako na svěťáku, není to tak. Ze začátku to ještě bylo v pohodě a panovala přátelská atmosféra. Postupně se však nervozita zvětšovala a zvětšovala. Pozorovala jsem to na Martině, která před sebou měla obrovský úkol, a obdivuji ji za to, jak to zvládla.

Říkáte, že kolem ní bylo dost živo?
Neustále. Plno rozhovorů do novin a televizí. Úplně nejvíc se to samozřejmě rozjelo po vítězství v trojce a pak po pětce. Po každé medaili vlastně nastal velký humbuk.

Když pak dorazila na pokoj, postěžovala si třeba u vás, že už toho má dost?
To ani nemusela. Viděla jsem to na ní. Ke konci už spala, kudy chodila a určitě si teď zaslouží odpočinek.

Vás asi nenapadla myšlenka, že za čtyři roky v Soči se můžete nacházet v podobné situaci…
Jééé. To já takhle dopředu nepřemýšlím. Snažím se žít tím, co je teď. Zabírat se budoucností nechci, abych třeba v přítomnosti neudělala nějakou chybu.

Kolik jste na olympiádě poskytla rozhovorů vy?
To netuším. Ale je pravda, že i po každém tréninku nás organizátoři nahnali do mix zóny, kde mají novináři šanci si odchytnout kteréhokoliv závodníka. Kromě českých reportérů tak za námi s Martinou chodili i lidé z kanadských časopisů a po kilometru jsem dokonce dělala rozhovor pro norskou televizi.

S angličtinou jste se statečně bila?
Musím říct, že někteří novináři vám vyjdou vstříc hodně. Na druhou stranu jsou i tací, kteří počítají s tím, že umíte stejně dobře anglicky jako oni, což není nikdy moc příjemné. S Martinou jsme chodily většinou spolu, protože obě tak máme větší šanci rozumět. Ale jo, bylo to dobrý.

Celý svět obletěly obrázky, jak jste si po jejích zlatých závodech padly do náručí. Jaký to byl pocit sledovat takový úspěch přímo u oválu?
Skvělý. Snažila jsem se ji povzbuzovat. Strašně jsem jí držela palce. Nejvíc jsem prožívala asi tu pětku, protože vím, že do závodu nenastupovala úplně fit. Obě jsme tam totiž prodělaly lehčí virózu. Bylo to navíc hodně o psychice, protože viděla, jak neuvěřitelně kvalitní časy zajely její soupeřky. Musela být i dost nervózní, ale zvládla to.

A co vy? Jak moc jste byla neklidná před vašimi závody?
No, to si nedovedete představit. (usměje se) Byla jsem hodně nervózní. Už jenom z toho, jak se třeba hala změnila proti závodům Světového poháru. Zmizely plakáty, sponzoři a všude na vás dýchala olympiáda.

Spousta lidí vás chválila za výkony, které jste v Richmondu předvedla. Vy sama jste spokojená?
Spokojená jsem určitě s oběma pětistovkami i kilometrem. Ta patnáctka byla už horší, nastupovala jsem bohužel s nemocí. I když horečku jsem už neměla, cítila jsem trošku nachlazení, což výkon strašně ovlivní. Ale chtěla jsem do toho jít naplno a nebrala jsem na to ohled. Už po sto metrech jsem ale cítila, že to nebude ono. A po závodě mě to položilo. Tři čtyři dny jsem jen ležela a léčila se.

V rozhovoru pro televizi jste vypadala hrozně zklamaně.
Nebylo to nic příjemného. Ještě nikdy jsem po závodě nebyla tak smutná. Věděla jsem, že fyzicky opravdu mám na to, abych zopakovala dvanácté místo z kilometru. A pak to pokazí takovéhle nachlazení. Zase na druhou stranu tam bylo plno favoritů, kteří vybouchli, nebo jim jejich zranění znemožnila startovat. Jsem nakonec ráda, že jsem závod odjela i takhle.

Co jste si z olympiády kromě zážitků a vzpomínek přivezla?
Nakoupila jsem toho hodně. Dělá mi strašnou radost, když něco můžu přivézt našim, bráchovi, ségře. Sobě jsem si koupila čepici a pak takový svetr s olympijským emblémem, který se mi líbil hned, co jsem ho viděla. Dostali jsme i hodně upomínkových věcí od organizátorů. Například takový malý odznak hodně podobný medaili.

Být v sedmnácti na olympiádě, to vám asi všechno muselo připadat boží, přesto našla byste i něco, co se vám nelíbilo?
Byla jsem trošku nesvá z toho zájmu médií. Opravdu, přišli za vámi po každém tréninku, překvapilo mě to. I když je to olympiáda, mohla jsem to předpokládat. (ušklíbne se)

Jak podle vás byly olympijské hry zorganizované?
Myslím, že to Kanaďané zvládli dobře. Akorát bych měla takovou menší výtku k dopravě. Konkrétně na náš stadion to ze začátku bylo celkem těžké. Cesta sice trvala dvacet pět minut, což není tak hrozné, ale dalších dvacet minut jsme čekali, než se autobus zaplní. Kvůli tomu jsme pak třeba nestíhali deset minut tréninku, což nás dost štvalo. Postupně se to však zlepšilo. A vlastně ještě jedna věc mě mrzela.

Povídejte.
Dost velká kritika se snesla na to, že druhá olympijská vesnice ve Whistleru byla daleko. Když jste se tam chtěli jet podívat, cesta trvala dvě hodiny autem.

Kam všude jste se ve Vancouveru zašla podívat?
Víte, žije mi tam sestřenice, kterou jsem neviděla asi tak dvanáct let, takže s ní jsem byla dvakrát na večeři. S tou jsem si to teda dost užila. Ukázala mi město, typické restaurace. Fakt super.

A nějaké další sporty kromě rychlobruslení jste navštívila?
Byla jsem na zápase našich hokejistů s Finy, se kterými jsme bohužel vypadli, ale konečně jsem viděla nároďák. Na utkání se Slováky jsem jít nemohla, protože jsem měla před závodem. S Martinou jsme se pak ještě jely podívat do Whistleru na biatlonistu Björndalena.

Počkejte, když jste už vyrazila na hokej, splnil se vám sen a setkala jste se s Jaromírem Jágrem?
No, splnil. (culí se) Už ale i při zahajovacím ceremoniálu. Strávila jsem tam s ním snad půl hodiny. Super.

Povídali jste si spolu?
Jo, jo. Ptal se mě, jak třeba brousíme brusle.

Na co jste se ho zeptala vy?
Já jsem se moc neptala. On mu spíš otázky kladl trenér a já jsem jen třicet minut hltala, co vypráví.

S jakou další hvězdou jste se na olympiádě setkala, nebo i vyfotila?
Já jsem se ani moc nefotila. Stačí mi, když se s těmi lidmi pozdravím a prohodím pár slov. Třeba s Vernerem, Březinou, Nikolou Sudovou. Je to příjemné, že si můžete s nimi takhle naživo promluvit, a vidíte, že to jsou normální lidi.

Ale stoprocentně vím, že s jednou hvězdou jste se určitě vyfotila…
S kterou? Martinou… (usměje se) Určitě. Nějaké fotky mám na památku. To jsou hodně cenné fotografie.

A jste na nějaké přímo s jejími medailemi?
Nejsem. Nechtěla jsem ji s tím nějak otravovat, protože se tam s ní fotili úplně všichni. I sportovci na letišti. Já budu mít dost času po sezoně.

Kdo vás na letišti jako první přivítal?
Celý náš tým. Pavel, Milan i Zdeněk. (Kulma, Sáblík, Haselberger – pozn.) Sourozenci Vojtíškovi, jejich rodiče. Opravdu všichni z týmů. Bylo moc hezké je zase vidět. Jsme spolu zvyklí trávit dost času a teď jsme se rozloučili na docela dlouhou dobu.

A rodiče, ne?
Ne, naši nemohli. Přijel pro mě příbuzný z Prahy, který mě pak odvezl domů.

Z čeho jste pak ve Vrchlabí měla největší radost?
Že vidím ségru. Jsou jí dva roky, roste jako z vody, a tak já jen vždycky žasnu nad tím, co nového se naučila a jaká nová slova umí. Vždycky se nejvíc těším na rodinu. A také na ten klid.

Olympiáda ve Vancouveru očima benjamínka české výpravy

SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ. Když při vstupu do té obrovské haly zahlásili,přivítejte Českou republiku, srdce se mi rozbušilo. Lidé tleskali a křičeli. Kolečko za vlajkonošem Jaromírem Jágrem bylo úžasné. Přepadly vás velké emoce. Musím se však přiznat, že jsem trošičku záviděla Kanaďanům. Z těch ovací, které sklidili, mi naskakovala husina. To samé pak při závodech, když jel domácí reprezentant.
MEDAILE. Jsou nádherné, ale strašně těžké. A opravdu jsou každá jiná. Řeknu vám, že když ty tři medaile Martiny máte pohromadě před sebou, to je podívaná.
OLYMPIJSKÁ VESNICE. Ta mě uchvátila hned první den po příjezdu. Říkala jsem, že je to takové město ve městě. Budovy, jídelna, ulice. Všechno moc krásné.
BEZPEČNOST HER. Perfektně zvládnutá. Při každém vstupu do vesnice, ať jsme šli do města, z města, z tréninku, jsme procházeli takovými těmi bezpečnostními rámy jako na letišti. Když to zapípalo, museli jste všechno ukázat. Při každém vstupu na sportoviště se prohlížela auta. Po břehu jezdili policajti ve dne v noci. Všechno obklíčené kamerovým systémem. Cítila jsem se docela bezpečně.
OLYMPIJSKÝ DEN. Ráno jsme vstávali tak kolem osmé, na půl devátou jsme šli na snídani. Dopoledne jsme většinou měli trénink na ledě. Záleželo na tom, jestli byl závodní den nebo normální. Rovnou z tréninku jsme jeli na oběd, protože cesta z haly zabrala skoro hodinu. Pak zpátky na pokoj, vysprchovat se a na chvíli si lehnout. Odpoledne jsem většinou jenom jezdili na kole, další trénink a večere. Nic zvláštního. Ještě jsem si četla a hlavně jsme se dívali na přímé přenosy v televizi z ostatních sportů. Hledali jsme, kde zrovna jsou naši reprezentanti. Televize u nás běžela skoro celý den.
POČASÍ. Musím se přiznat, že mi to moc nevadilo, že tam sníh nebyl. Někdy jste si fakt mohli vzít jen mikinu a vyrazit na procházku po vesnici. Je to sice zvláštní olympiáda bez sněhu, ovšem já jezdím v hale, a možná proto mi to ani nepřipadalo.
ČESKÉ OBLEČENÍ. Slyšela jsem na něj kritiku i chválu. Mně se ale moc líbí. I ty vzory. Bunda je hezká. Je sice bílá, s čímž je trošičku problém, že je pořád špinavá, ale opravdu k oblečení jsem neměla žádné výhrady. Snad jen k botám a batohu. Batoh byl docela malý. Po vesnici jsme se museli pohybovat ve věcech Alpine, na sportovištích jsme mohli mít věci, které chceme.
CESTA DOMŮ. Bylo veselo, let probíhal v takové slavící náladě. Všichni si povídali se všemi. Přivítání na letišti s tolika lidmi bylo úžasné. Tleskali nám, fotili si nás, jedním slovem super.

Autor: Michal Bogáň

6.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Vánoce jsou finančně náročné. Úvěr ale může být špatným pánem

Ilustrační foto

Bránila napadenou ženu, sama schytala kopance

Zpěvák Sebastian vystoupí také v Heřmanově Městci

Heřmanův Městec – Popový zpěvák Sebastian se, po úspěchu jeho prvního samostatného turné, vydal na novou koncertní šňůru po celé České republice, tentokrát s názvem Vesmírná tour 2017, a přesně podle toho bude vypadat i scéna.

Ve Dvakačovicích připomenou odkaz Evropské reformace

Dvakačovice – Po nedávné slavnosti Díkůčinění v dvakačovickém evangelickém kostele za účasti folklorního souboru Lipka z Pardubic se uskuteční další slavnost, a to o nadcházející neděli od 10.30 hodin.

Důchodci v Hlinsku cvičili metodou SM

Hlinsko – V domově seniorů Drachtinka se uskutečnilo další z pravidelné série cvičení tzv. SM metodou.

Návrh na přání: 3 varianty malé kuchyně a jídelny

O návrh kuchyně a jídelny nás tentokrát požádala paní Kolodějová, jejíž domek je teprve ve fázi stavby. To je nejvyšší čas zvážit, jak prostor uspořádat, vybavit a barevně sladit, aby vše vyhovovalo nejen majitelčiným přáním, ale aby byla samotná kuchyně praktická a příjemně se v ní vařilo.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT