Dvanáct let tvrdé práce. Ondrušek naposledy dovedl reprezentaci k vítězství

Jaké jsou pocity po tom, co jste naposledy oblékl reprezentační dres?

Jsem hlavně rád, že jsme ten zápas vyhráli, protože jsem z toho měl obavy. Rozlučka se mnou a Benym je jedna věc, ale pořád je to reprezentační utkání, kterému se věnuje spousta času, aby se všechno zorganizovalo a i pro tým je to hrozně důležitá příprava. Radost z výhry je velká, protože má svoji hodnotu. Soupeř byl velmi houževnatý a kvalitní, zejména v druhé polovině utkání.

Stylové loučení legend! Ondrušek s Benešem pomohli v Hradci pokořit Švýcary

Co cítíte?

Je to i úleva. Dvanáct let jsem hrál v reprezentaci, což je spousta let stresu, myslím toho pozitivního. Pořád vás někdo sleduje, musíte být na každý turnaj a akci připravený, i v lize je potřeba být na nejvyšší úrovni. Během sezony nevydechnete a vlastně ani po ní. Ostatní odpočívají a vy jedete na soustředění a letní kempy, kde se maká a dře od rána do večera. Bylo to dvanáct let tvrdé práce, přišlo pár neúspěchů, ale já si chci pamatovat pouze ty tři medaile a skvělý kolektiv, který tady zejména poslední tři čtyři roky byl.

Ve svém posledním zápase jste oblékl kapitánskou pásku, vybavily se vám vzpomínky na světový šampionát před dvěma lety, kdy jste národní tým jako kapitán dovedl k bronzu?

Jednoznačně ano. Moc si toho cením, ale kdyby byl Ondra (pozn. autora Němeček) dneska v základu, tak měl pásku on. Jsem v tomhle striktní a ctím týmová pravidla. Ve chvíli, kdy řekl, že bude na tribuně, jsem neváhal a rád jsem tým vedl.

Tom Ondrušek se v Hradci Králové rozloučil s reprezentační kariérou.Zdroj: Český florbal

Premiéru na mistrovství světa jste si prožil v roce 2012, kdy to nedopadlo moc dobře. Naopak završení reprezentační kariéry bylo stylově se stříbrem…

K tomu sportu patří výhry, ale i nepříjemné porážky. Když se na to podívám zpětně, tak vím, že před lety jsme na to jednoduše neměli. Nebyl na to tým, atmosféra, kvalita ani zázemí. Přijeli jsme to pouze zkusit a od začátku to bylo všechno špatně. Tým prostě nefungoval. Mělo to však vývoj. Všichni kolem českého florbalu se prostě učí, aby byli nejlepší na světě. A tým k tomu směřuje.

Češi dvakrát ovládli mistrovství světa juniorů, o své nástupce se tedy bát nemusíte?

Ano, dvakrát jsme vyhráli a třeba to teď vyjde potřetí. Já však vidím, že mezi kategoriemi je obrovský rozdíl. Je potřeba jít postupně. Tady jste viděli, jak vypadá přátelské utkání měsíc před play off, kdy je každý v nějaké fázi ročníku. Pak je další level v podobě Euro Floorball Tour, který už je nepopsatelně výš, a nad tím vším je mistrovství světa. To je ještě daleko dál. Před kluky je pořád strašně dlouhá cesta. Veřejně jsem řekl, že máme obrovskou kvalitu a talent, ale je to o dřině a trpělivosti. To nepůjde hned, přechod nějakou dobu trvá.

Vidíte ale v kabině, že to kluci v sobě mají?

Jednoznačně. Za to dávám ruku do ohně. Tým je v podstatě profesionální, ale jde o věci okolo. Při výkonech, které musí podávat, potřebují dobře regenerovat, jíst a mít životosprávu. Jinak se jim to vrátí zdravotně. Je potřeba, aby v reprezentaci i v klubech měli nejlepší možné zázemí, protože ten sport dělají na nejvyšší úrovni.

Jak dlouho jste se rozhodoval, že právě zápas se Švýcarskem v Hradci Králové bude váš poslední?

Po mistrovství světa v Helsinkách 2021, kde jsme získali bronz, jsem reálně uvažoval o tom, že skončím. A to ze dvou důvodů. Za prvé jsem ze své pozice vnímal, že musím jít příkladem a měl jsem pocit, že je na to čas.. Ten sport se někam vyvíjí a přišlo mi, že bylo potřeba, aby to převzali jiní hráči. Chtěl jsem projevit sebereflexi. Sešel jsem se pak s Jardou Berkou a velmi jasně jsme si řekli možnosti spolupráce. Velkou roli hrálo to, že mistrovství světa bylo hned za rok. Domluvili jsme se, že rok ještě dáme. Primární věcí, proč jsem to však řešil, byla rodina. Víte co, v sezoně jsou tři víkendy, které můžete trávit s dětmi, ale já je od čtvrtka do neděle trávím dvanáct let na reprezentaci. S manželkou jsme osm let, ona to akceptovala, což je obdivuhodné. Byly chvíle, kdy jsme skřípali zuby, ale zvládli jsme to. Teď je čas skončit. Ano, mohli jsme vyhrát mistrovství světa, ale co ve třiceti letech chci? Zažil jsem všechno a viděli jste, že moje děti mě potřebují doma. A vidíte i to, že nástupci tu jsou. To není o tom, že skončím a budeme hrát o záchranu. Ti kluci budou pořád bojovat o nejlepší místa na světě. Myslím, že čas nastal naprosto přirozeně a správně.

Reprezentace byl váš život, co vám bude nejvíc chybět?

Zejména kolektiv. Myslím, že jsme tu vytvořili naprosto unikátní partu. Je to skvělé. Tým táhne za jeden provaz, nikdo si nic nezávidí, na nikoho se nedívá skrz prsty, a to je to nejdůležitější. Vybudovali jsme tu zdravé prostředí pro práci.

Vaše generace zajistila obrovskou popularitu tomuto sportu. V každé škole jsou florbalky, děti ho hrají pořád, to musí hřát u srdíčka?

Děkuji za kompliment, toho si cením. Je skvělé, do jaké fáze se florbal dostal, na druhou stranu podmínky se musí neustále zlepšovat. Nároky jsou srovnatelné s profesionálním sportem, a proto je důležité, aby se posouvaly. Chce to pořádat podobné akce s reprezentací. Zároveň je ovšem nutnost, aby pokroky dělal sport celkově i jako produkt. Marketing, rozhodčí, haly a všechno kolem je potřeba dostávat stále nahoru. Jediný náš rozdíl proti fotbalu či hokeji jsou peníze, protože hráči trénují stejně jako fotbalisté. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby florbal dostal nějaký takový impulz a získal ještě větší popularitu. Je to moje přání, které pro ně mám, protože oni tomu ten dlouhý čas věnují.