Na Pardubickém vinařském půlmaratonu zazní v sobotu po obědě startovací pistole dvakrát. Jednou aby poslala na trať běžce hlavního závodu, a po patnácti minutách posílá na trať i mě, který běží třetinovou trasu – Pardubickou sedmičku.
Běžím už několik minut Sakařovou ulicí a vychutnávám si pohledy přihlížejících, kteří nás s obdivem i nepochopením v očích pozorují. Neběžím rychle. Proto jsem se při startu nacpal dopředu, abych si alespoň na chvilku užil vedení peletonu. Největší peklo se děje v mé mysli, která se vzpíná a dávno by už chtěla přestat běžet. Pak přichází záchrana. Běžkyně přede mnou má na triku logo Rakouských drah. Držím se jí, a tak mě pomyslně táhne k cíli. V tom se do naší drobné skupinky připojuje Modrý šátek. Zapomínám na celý závod. Pardubická sedmička se pro mě stává drobnou žabomyší válkou s Modrým šátkem o pomyslné druhé a třetí místo. Chvíli běžím vpředu já, najednou je vpředu šátek. Pak zase já, pak šátek. Střídáme se, ale nevím jak. Mysl mi vypíná, jako kdybych omdlel a tělo na setrvačník běželo dál. Na Třídě míru Modrý šátek odpadává a já pronásleduji Rakouské dráhy. Marně.
Konečně Pernštýnské náměstí. Cíl je na dohled. Jen koutkem oka vnímám fandící diváky. Tleskají a povzbuzují mě. Je jim jedno, že nejsem první, hlavně že jsem doběhl. Že jsem překonal sám sebe a závod dokončil. Konečně vidím čas. Necelých 42 minut. Chci ještě zrychlit, ale nemám sílu. Doběhnu poslední metry a najednou je konec. Nějak nevnímám. Důležité je spíš nevyplivnout plíce.
Až posléze mě tíha kovu na krku začíná napovídat, že jsem to zvládl. Je to krásná tíha.
LUKÁŠ VANÍČEK
