Pánové představte se prosím našim čtenářům.


JG: Jmenuji se Jan Gabriel je mi 22 let. K hokejbalu jsem se poprvé dostal v Chrudimi. 


FP: Já jsem Filip Pecina. Hokejbal jsem začal hrát díky tatínkovi v Chrudimi, když mi bylo asi 8 let.


PU: Tak já jsem Petr Urban. Hokejbal už hraji přes dvacet let, už si ani nepamatuji kdy přesně jsem tady v Chrudimi začínal. Dostal jsem se k tomu přes kluky Mašíkovi. Vzpomínám, že vždycky když jsem jezdil k dědovi a babičce, tak jsme jezdili okolo garáží „Na ostrovech", tam měli tenkrát na betoně takové pěkné branky a dokonce jim tam chytali brankáři. Já tam vždycky z auta slintal, že bych si chtěl jít zahrát, protože byli na vyšší úrovni, než to, co jsme měli za barákem my. Od té doby mě hokejbal lákal, ale ještě chvíli trvalo, než jsem se k němu dostal.


Jiří Mašík: My jsme tady před dvaceti lety zakládali klub Jokerit a postupně ho dotáhli až do extraligy. Když tu klub skončil, tak jsme šli do Letohradu, kde jsem měl problémy zdravotního rázu a tak jsem začal trénovat. Prošel jsem si vlastně přes Letohrad, Hradec Králové až teď do Pardubic, kde působím již šestým rokem.

Všichni jste z Chrudimi, jak jste se dostali do Pardubic?


JG: V Chrudimi nebyla taková základna hráčů, abychom se přihlásili do další sezóny. Já dostal nabídku odejít do Pardubic pomoci starším žákům, tak jsem jí využil a od té doby tam jsem.


FP: Já odešel do Pardubic o dva roky později, než Honza, v tu dobu jsem hrál o kategorii výš a domácí zápasy jsme hráli na hřišti v Heřmanově Městci, protože naše hřiště nebylo přizpůsobeno ligovým zápasům. Do mladšího dorostu jsem už nastoupil v Pardubicích, i když se sluší poznamenat, že jsem stále hráčem Chrudimi a mám střídavé starty do Pardubic
.

PU: Začal jsem v Jokeritu. Stihl jsem ještě pár extraligových sezón, ale když jsme spadli a už to dál v Chrudimi nešlo, tak jsem šel do Hradce Králové. Udělali jsme po roce extraligu. Hrál jsem tam pět let, teď pět sezón v Pardubicích a jsem rád, že na sklonku kariéry jsem se dočkal vytouženého titulu.


JM: Když mi zemřel otec, tak Jokerit převzal Pavel Tlapák. V jednom člověku se však extraliga dělat nedá. Přišly finanční problémy. Bratr Radek šel do Letohradu a přetáhl tam i mě. Já to pak vzal už v pozici trenéra přes Hradec Králové do Pardubic.


Jak moc je hokejbal na nejvyšší úrovni náročný?


JM: Náročný je především časově. Poslední dva týdny v play off pro nás opravdu neexistovalo nic jiného, než hokejbal. I v sezóně však zabere mnoho času. Máme ale tak úžasný tým, že se na ty tréninky těším a být mezi mladými mě hrozně nabíjí. 


PU: Z finančního hlediska to už není tak náročné jako kdysi. Teď když jsou už plastové povrchy, tak člověk už nevyhazuje zoufale hokejky jako dříve. Hokejbal v tomhle ohledu udělal za ty léta krok dopředu. Fyzicky náročný je však dost, i když já s tím nikdy problém neměl. Je to hodně běhavé.


Jak mladší hráči kombinují sport a studium?


JG: Studuji vysokou školu v Brně a stíhám dojíždět na čtvrteční trénink, ale samozřejmě pro to musím udělat i v tom jiném městě, i když někdy to prostě nejde.


FP: Já jsem na škole v Olomouci, samozřejmě musím trénovat sám. Dokonce jsem se snažil domluvit s hokejbalovým týmem v Olomouci, ale když jsem přišel na trénink, tak nikdo jiný nedorazil a byl jsem tam sám.


Pane Mašíku, jak byste zhodnotil uplynulou sezónu z pohledu trenéra?


JM: Před dvěma lety jsme byli ve finále, loni v semifinále a před touhle sezónou jsme cítili, že by se mohl podařit nějaký úspěch. Tým nám zůstal pohromadě, zaznamenali jsme posun v psychice i týmovosti. Nabrali jsme zkušenosti v těžkých zápasech Českého poháru. Celou sezónu nám tým šlapal výborně. V zimě jsme udělali hodně práce a všichni tomu dali maximum. V play off jsme přešli přes těžké soupeře z Ústí nad Labem a Most. První domácí zápas jsme prohráli až v semifinále s Mostem. Doma jsme tak měli šňůru 11 vítězných zápasů v řadě. Finále s Kladnem, to byl vrchol našeho snažení, ač byli hráči Kladna velmi silní, vyhráli jsme tři zápasy ze čtyř a titul se nám podařilo získat. Z mého pohledu byla sezóna úžasná a jsem na kluky moc pyšný.


Byl to váš největší úspěch?


JG: Jednoznačně.

PU: V podstatě to může mít jen jedinou konkurenci, když jsem vyhrál Mistrovství světa do 20 let v roce 2002. FP: Zatím jsem nad tím moc neuvažoval, ale spíše bych řekl, že více pro mě je titul ze staršího dorostu. Tam jsem patřil mezi mazáky, všechno stálo na nás. Jsme však super parta a hlavní je, že jsme to letos vyhráli.


Pane Mašíku, jaké jsou pocity s odstupem pár dní?

Je vítězství hodně sladké? Pardubicím nikdo nevěřil.
 Samozřejmě pocity jsou nádherné. Po posledním zápase přišla velká úleva a obrovská radost. Já byl jako trenér třikrát druhý na mistrovství světa, druhý a třetí v extralize. První místo stále scházelo. Je to zadostiučinění. Lidé nám nevěřili už v sérii s Mostem. Hlavně média psala, že v Mostě hrát neumíme a my tam dvakrát vyhráli. To samé ve finále když byl stav 1:1 a jelo se do Kladna, všichni říkali, že je hotovo. Nás to motivovalo a šli jsme si za tím cílem vyhrát. Všichni jsme věřili, že to můžeme zvládnout, i když nás Kladno přehrávalo a mělo více ze hry. My stále věřili, že to můžeme dokázat. To byl jeden z důvodů proč se nám to povedlo.

Ve středu jste byli u starosty Řezníčka, co vám říkal?


JM: Já se s Petrem Řezníčkem znám dlouho. Po finále volal, že by nás rád přijal, pogratuloval a poděkoval za reprezentaci Chrudimi. I díky nám měla Chrudim malý podíl na mistrovském titulu.

Za rok bude mistrovství světa v Pardubicích. Co se musí stát, aby někdo z vás nastoupil v reprezentačním dresu?


PU: Já můžu odpovědět první. Nepočítám s tím, rád se půjdu podívat. Zafandit klukům, ale ambice hrát na mistrovství už nemám.


JG: Příští rok budu mít před bakalářskou prací a v sezóně by se mi muselo dařit ještě více, než letos. Každopádně dávám přednost studiu a nebylo by pro mě zklamáním, kdybych v nominaci na mistrovství nebyl.


FP: Co by se muselo stát? Asi zázrak. (smích)


Otázka na konec, pánové vy jste měli na oslavy slušivé knírky. Jak jste na ně přišli a kam se poděly?


JM: Tým se domluvil, že se na play off nebude holit. Byly to dva měsíce škrábání a svědění. Hned po finále, už během oslav vzal strojek týmový lazebník, Petr Filip, a všem vousy oholil. Nechal nám jen kníry. Z toho nebyly nadšené hlavně přítelkyně, protože jsme vypadali jak z NDR. Přistoupili jsme na to však týmově a na oslavy si je nechali. Po těch třech dnech jsme je shodili, už toho bylo dost. (smích)