To ještě netušili, co je čeká po příjezdu do Rohovládovy Bělé, kde bydlí. Vše začalo obrovským ohňostrojem při příjezdu domů a skončilo přijetím na fotbalovém hřišti. Otázka, jestli oslavy ještě nepokračují… Nejen o pocitech vítězů ale také o vřelém přivítání se rozpovídali maminka IVANA PEŠKOVÁ a táta JOSEF PEŠKA. 

První paralympijské hry a hned zlato. Upřímně, věřili jste v nejcennější kov?

I.P. Adam odjížděl na olympiádu s tím, že od něj nikdo nic velkého nečeká. Jenom my jsme pomýšleli na postup ze základní skupiny. To byl náš cíl.

Ani někde ve skrytu duše jste tu zlatou touhu neměli?

I.P. Ale to ano. Jenže v boccii je základem postup ze skupiny. Jde se zápas od zápasu, bod po bodu. Zkrátka jenom se soustředit na další hod.

J.P. Raději jsem na zlato nemyslel, protože pak bych byl hodně zklamaný. Áďovi jsem strašně fandil a hlavně mu přál postup ze skupiny. A pak alespoň jeden zápas ve vyřazovacích bojích. Protože už jen dostat se na paralympiádu, byl velký úspěch.

Hymna na počest mého syna

Řekla jste, že od Adama nikdo nic velkého neočekával. Znamená to, že nepatřil k favoritům ne celkové prvenství?

I.P. Adam úplně k favoritům nepatřil. Nicméně ve světovém žebříčku figuruje na osmé příčce. Na paralympiádě byl jako sedmý nejlepší. A když vezmeme v potaz, že všichni z té čtyřiadvacítky zúčastněných už bocciu opravdu umí, musel se pekelně soustředit na každého soupeře, ale to jeho protivníci na něho také. Nesmíte nikoho podcenit, protože kdokoli může vyhrát a kdokoli může prohrát.

Patřil tedy do širšího okruhu favoritů?

J.P. Dá se říci, že ano.

Semifinále i finále se proměnila v dramatické bitvy, které dospěly až do tiebreaku. Jak jste je prožívali?

J.P. Byly to obrovské nervy. Jeho soupeře jsme znali. Jedná se o hráče světové špičky. Adamovi jsem ale věřil, protože se z něho stal profesionál. Všem ukázal, že je profík. Ale znáte to, míček je kulatý, mohlo se to otočit…

I.P. Především já se snažím vystupovat na kurtu jen jako asistent, protože kdybych tam působila jako maminka, tak by to moje srdce nevydrželo (pousměje se). A jelikož nevidím do hry po celou dobu, tak jsem ze všech z našeho týmu paradoxně nejvíc v klidu. Relativně.

Co se vám honilo hlavou, když hrála hymna a česká vlajka stoupala nejvýše?

I.P. Jediné, co mě proběhlo hlavou, že českou hymnu hrají na počest mého syna.

J.P. Bylo to úžasné. Už jsem slyšel naší hymnu v Americe, ale teď v Japonsku a ještě k tomu na paralympiádě, kterou vyhrál můj syn (slzy v očích).

Vy jste ještě teď dojatý. Traduje se, že chlapi nepláčou…

J.P. Ne chlapi nepláčou, chlapi řvou jako želvy. Ne vážně, brečí víc jak ženské. A za slzy jsem se v Tokiu rozhodně nestyděl.

Dostal váš syn bojovnost do vínku, nebo si urputnost vypěstoval kvůli své nemoci?

I.P. Jak má tu svalovou dystrofii Duchenne, tak mu bylo něco vzato, co se týče pohybu. Nicméně dostal něco nadstandardně. To je ta zmíněná bojovnost, zarputilost a cílevědomost. Tyto vlastnosti má na víc. V tom mu s manželem nesaháme ani po kotníky.

Všichni jste jeden tým, jak jste měli v Tokiu rozděleny role?

I.P. Já hraji, táta vstává v noci k Adamovi. Při jídle se tak nějak střídáme, ale většinou to dělá on. Samozřejmě se domlouváme. Táta je určitě technický servis.

Bombastické přivítání

Může být tento úspěch Adama inspirací pro lidi se stejnou diagnozou, ve smyslu nebudeme vzdychat někde v koutě a zkusíme na nemoc alespoň na chvíli zapomenout?

I.P. To by mohl být. Víte, Adam měl výhodu v tom, že první příznaky nemoci se objevily až v čtyř a půl letech. Takže do té doby se naučil například lyžovat i bruslit. Od prvopočátku jsme se rozhodli, že budeme Adamovi vytvářet podmínky pro důstojný život. Aby měl stejné šance jako zdraví lidi. Bylo důležité, že chodil do všech školských zařízení se zdravými spolužáky a také měl štěstí na asistenty i doktory. Odborníci nám radili a my jsme se jenom vezli. Myslím, že je většina lidí, kteří to nevzdali. Tedy my je alespoň v různých skupinách potkáváme handicapované lidi, kteří to nevzdali. Známe jich tedy víc, než těch co sedí doma v koutě.

Kolik gratulací vám přišlo přímo do Tokia?

J.P. Strašně moc. Esemesky, zprávy na WhatsApp. Spočítat jsme je ještě nestačili (úsměv).

Co jste říkali na přivítání, kterého se vám dostalo u vás v Rohovládově Bělé?

I.P. To bylo bombastické. Čekala jsem, že se něco chystá, protože se nás různí lidi pořád vyptávali, kdy se vrátíme. Ale to, že se bude jednat a tak velkou akci, tak to určitě ne. Fakt mě to potěšilo.

J.P. Zvýšený zájem se ukázal už na letišti. Když jsme přišli do příletové haly, tak nás vítalo snad padesát lidí. Pro nás to bylo jako, když se vrátili hokejisti z Nagana. Něco famózního. No a když jsme se blížili domů k naší obci, tak nám odpálili obrovský ohňostroj. No a co se dělo teď na hřišti, člověk je opravdu dojatý. Všem co nám přišli pogratulovat děkujeme.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

U ZPOVĚDI ADAM PEŠKA

Čekal jste tolik lidí na oslavu vašeho triumfu? Tolik lidí jsem tady u nás nečekal. V životě by mě to nenapadlo, opravdu jsem překvapený.

Pomýšlel jste na zlato? Chtěl jsem vyhrát, kdyby se ta příležitost naskytla. Asi jako každý z našeho sportu. Ale hlavní byl postup ze skupiny.

Jak se vám líbilo na první paralympiádě? Bydleli jsme ve velké vesnici. Bylo to takové malé městečko. Tokio jsem ale viděl jen z autobusu. Je to hodně velké město.

Semifinále i finále se proměnila v obrovské drama. Jak jste dokázal ukočírovat nervy? Na nervozitu jsem ani nemyslel. Snažil jsem se jen soustředit na hru a hrát co nejlíp.

Když jste zvládl poslední hod, uvědomil jste si hned, že jste zlatý? Ne. V ten první okamžik jsme si to ještě neuvědomil. Docházelo mi to postupně. Ale byl jsem hodně šťastný.

Na co jste myslel při české hymně? Že je to strašně krásná píseň. Byl to moc hezký pocit.