„Podle projektu měl být náhon o půl metru širší. Jenže asi nebyly peníze, tak se na betonu ušetřilo,“ usmívá se Kremla, který si elektrárnu kdysi odkoupil. Teď mu nezbývá, než odebrat zeminu kolem kanálu, otevřít betonové koryto a doplnit jej na potřebnou šířku. „Teprve potom vymáčknu ze své elektrárny maximum. Instalovaný generátor má výkon 40 kilowattů, kvůli úzkému kanálu z něj nedokážu dostat víc jak pětadvacet,“ vysvětluje Kremla.

Ani rekonstruovaná vpusť ale nemůže výrobci elektřiny zajistit dostatek vody po celý rok. Za delšího sucha musí Kremla elektrárnu odstavit. „Zrovna teď moc vody není. Kdybych neopravoval kanál a uvedl teď generátor do chodu, za pár chvil bych spotřeboval všechnu vodu zadrženou jezem,“ vysvětluje Kremla. Podnikání v této oblasti určují tedy v první řadě povětrnostní vlivy i opatření správce toku, přijímaná na přehradách nad elektrárnou. Hlavní jistotou zůstává pro majitele elektrárny odbyt vyrobené elektřiny. Ten je v současné době stanovený zákonem a zaručený je také na řadu let dopředu.

Malé vodní elektrárny do deseti megawatt jsou rozděleny do tří skupin podle data uvedení do provozu. Pro každou skupinu jsou stanoveny ceny, za jaké bude energie od výrobce odebrána. Podle konkrétního vodního díla se ceny pohybují okoloo dvou korun za kilowatthodinu dodanou do rozvodné sítě. Ještě vyšší částky garantuje stát za energii vyrobenou spalováním biomasy čí za použití větrných elektráren. Úplně nejlépe je honorována nákladná výroba elektřiny za využití slunečního záření. Tady se dá v některých případech hovořit o více než třinácti korunách za kilowatt „čisté“ energie.