Zahrada se nesmí stát pouhou výkladní skříní, zdůrazňuje Jaroslav Svoboda

Jak se liší permakultura od dnes běžného života na našich zahradách? Co je vlastně jejím principem?
Permakultura je způsob myšlení, propojující veškerá odvětví společnosti do funkčního, trvale udržitelného a příjemného celku. Je to jinými slovy zdravý rozum, aplikovatelný na zahradě, v ekonomice i všude jinde. Nejsme oddělení od Roundupu stříkaného na polích – stane se vždy součástí našeho těla, stejně tak minerály a vitaminy z kvalitní potravy. Volba je starat se o celý koloběh, ne jen o vytržený kousek. Všechno se nás týká.

Zahrada bez chemie? Vyrobte si vlastní ochranu proti škůdcům

Hodně jste cestoval po světě za přírodou. Narážel jste všude na problém, že příroda dostává na frak, nebo jste se někde inspiroval, jak by to mělo být?
Naštěstí se situace hodně mění. Devastace pokračuje, ale zrychleně přibývá i inspirace. Krásnou ukázkou jsou například rodinné farmičky, různé projekty obnovy ekosystémů, je toho už hodně a brzy to začne být víc vidět. Jde o víru v radostnou možnost udělat to nejlepší pro sebe a zároveň tím prospět i druhým. To je také permakultura v praxi.

Co je dnes pro lidi nejtěžší, aby si zařídili zahrádku v přírodním stylu? Obava z „neuspořádanosti“? Z hmyzu? Neschopnost založit záhon a starat se o něj, nebo naopak neschopnost nechat zahradu růst tak, jak chce ona sama?
Já si myslím, že jde o celkovou přehlcenost, kdy člověk snad ani nemá kapacitu pojmout něco, co není šablonovitě primitivní. Trávník, túje, stromy ořezané každý rok nesmyslným způsobem, to nevyžaduje moc vnímání. Na svých kurzech ekozahradního designu sleduji, že lidé stejně nejprve potřebují vyřešit sebe. Přestat chodit do práce, která je nebaví, přestat sledovat televizi a zprávy, přestat se zavděčovat rodičům, dovolit si opravdu spokojený partnerský vztah, mít rád sám sebe, pečovat o své tělo, chtít jíst jen kvalitní jídlo… To vše znamená změnit své programy v hlavě. Jsou na to různé seberozvojové kurzy. A pak se otevře kapacita a chuť vnímat krásu a jednoduchou složitost přírodního světa. Vnímat své děti, vnímat svého partnera, roční období, vůni půdy, vidět každý západ slunce, těšit se na další ráno… Začíná to ve vlastním nitru, zahrada je ve finále jen vnější otisk toho, kým jsme.

Jak často na svém velkém rodovém statku zaléváte, sekáte, prořezáváte, hnojíte…?
Vzhledem k tomu, že mám několik zahrad o rozloze kolem 20 hektarů (protože se na nich učím a pozoruji a rád sázím stromy), péče o ně musí být minimální. Ovocné stromy ořezávám za jejich život jen jednou nebo dvakrát, a to v letech po výsadbě, aby vytvořily stabilní korunu a vysokokmen, pak už rostou volně bez řezu. Hnojím hnojem a kompostem – záhony každý rok, stromy a keře jen párkrát po výsadbě. Cílem je přirozený koloběh, kdy půda neztrácí úrodnost, ale naopak se sama stále zlepšuje. Jediná trvalá práce je kosení luk, což dělám na větších plochách jednou až dvakrát ročně traktorem, v menších prostorech kosou nebo akumulátorovým křovinořezem. Ale opět – design výsadeb vytvářím takový, aby ploch ke kosení stále ubývalo, jak dřeviny mohutní, a zahrady pokrýval co nejvíce tzv. jedlý les nebo tvrdý (ořechový) sad složený z vícero rostlinných pater. Například o hektary osázené sbírkami odrůd jedlých kaštanovníků a ořechů se časem nebudu starat vůbec. Jen plodí, většinu povrchu půdy pokrývá listí a sem tam keře mezi nimi. Plody se tvoří každý rok bez našeho úsilí, a pak spadnou na zem. Na sběr mohu najmout brigádníky a přebytky prodat. Vše musí mít nějaký smysl a vizi do budoucna, jinak by to ztrácelo mysl. Náš rodový statek, po 15 letech od prvních výsadeb, je ekosystém sám pro sebe mezi holými poli a hostí veliké množství ptactva, hmyzu i jiných drobných zvířátek. Což je pro mne rovnocenně důležité jako úroda. Péčí o pozemky trávím několik hodin týdně, tedy méně, než někteří přátele stráví času přejížděním po Praze.

Když mi tito tvorečci něco zničí, naštvou mne tím jako každého jiného. Ale boj je stejně marný, případné vítězství je dočasné – o to víc energie raději vkládám do vytváření prostředí, kde příroda počty „škůdců“ sama redukuje a harmonizuje. Někdy je potřeba trpělivost, ale funguje to daleko efektivněji než boj. Na slimáky jsme si kolem záhonků pomáhali kachnami, teď už ani ty nejsou potřeba. Hlodavci proudí jako do azylu z okolních oraných polí a jsou pravidelně problémem. Ale co jiného zbývá, než podporovat lasičky, užovky, dravé ptáky… To vše na farmičce máme. Hnízdí tam pravidelně několik párů sov, jež loví hlodavce vydatně. Pouze blázen by si sypal na zahradu nějaký jed, který zabíjí i užitečné pomocníky, a pak se koloběhem dostane do jeho těla i těl členů jeho rodiny. Zahradničíme přece proto, abychom byli zdraví a byli součástí koloběhu.

Přirozenost, nebo anglický trend? Louka zlepší stav krajiny víc než trávník

V poslední době se hodně hovoří o terapeutickém přínosu zahrad. Tedy o tom, že zahrada nás může nejen živit, ale i poskytovat terapii naší duši, potažmo tělu. Věříte v uzdravující sílu zahrady?
Absolutně. Dříve či později lidstvo hromadně pochopí, že bez krásné rajské zahrady, pokrývající tuto planetu na každém volném místě, se prostě dál žít nedá.

Pokud budu chtít založit takovou zahradu, stačí mi chuť, vlastní nasazení a pár článků z internetu, nebo je dobré se poradit s odborníkem, specializovaným zahradním designérem?
Stačí chodit celý rok co nejvíce do přírody, poznávat stromy, keře, pozorovat, jak vysoko je slunce během roku, kde je vlhko, kde sucho, co tam roste či neroste a proč… Nemusíte znát vše latinsky, ale aspoň základní druhy keřů, stromů a trvalek je dobré se postupně naučit poznávat a vědět o nich, co chtějí za podmínky. Když budete aspoň trochu znát 10 druhů stromů, 15 druhů keřů, 20 druhů trvalek, můžete si navrhnout sami naprosto luxusní zahradu. Informací už je k dispozici dost, bez nich to nejde, ale to hlavní je schopnost vnímat pozemek a pozorovat souvislosti. Odborník může poradit a odhalit možné chyby v plánování vašeho rozvržení zahrady, ale aby za vás zahradu někdo udělal, aniž byste věděli, co a proč kde je, to by pak nebyla vaše zahrada. Raději udělat „chyby“ a s radostí tvořit, než se toho bát a nedělat nic. Příroda porušuje všechna pravidla, která učím ohledně tvorby ekozahrad. Klidně si vyseje jabloň do stínu javoru… a svět se točí dál.