Její vyvolený byl celkem sympatický kluk, spolužák z fakulty. „Ale stejně se mi to nějak nezdá,“ tvrdil manžel, když od nás odešli. „Všimla sis, co ten kluk blábolil za nesmysly? Jako by se vůbec pořádně neznali…“

Usoudili jsme, že k nám mladí přišli hlavně proto, aby získali finanční svatební dar. Několikrát nám totiž zdůraznili, že nemáme nic kupovat, že potřebují peníze na zařízení bytu. Já na tom však nic podezřelého neviděla. Vždyť i jeden z našich synů se ženil po čtyřměsíční známosti, a má šťastné manželství.

Manžel ale trval na svém! „Uvidíš, že to je nějaká finta, klidně se s tebou vsadím! Pokud ti dva spolu vydrží celý rok, budu další celý rok umývat nádobí já! Ale když se ti dva rozejdou, prohraješ a budeš ty celý rok mýt naše auto!“ přisoudil mi. A bylo to.

Nové šaty

Ženich nám mimo jiné oznámil, že jeho rodiče jsou vysokoškolští profesoři. „Tak to bude nejspíš velkolepá svatba na úrovni,“ říkala jsem manželovi a donutila ho vyrazit na nákup nových šatů. Však hlavně on potřeboval nový oblek, protože měl jen dva – jeden, v němž se ženil, a druhý od maturity.

Pro sebe jsem nové šaty nepotřebovala, na rozdíl od manžela mám skříň plnou, ale on trval na tom, že když on, tak i já. A tak jsem si pořídila honosnou róbu, abych se na svatbě v Praze blýskla.

Jako dvanáct apoštolů

Onoho májového dne se nás v poledne u orloje sešlo dvanáct, jako těch apoštolů. My dva, rodiče a bratr nevěsty, dva svědci – spolužáci Rozárky, dva spolužáci od ženicha, fotograf a ženich s nevěstou. Čekali jsme, až dorazí ženichovi rodiče, a já se šeptem ptala švagrové: „Co to má znamenat? Vdáváš jedinou dceru, a je tu tak málo lidí?“ Jen krčila rameny, také nevěděla, kde se zdrželi ženichovi rodiče. A nás z celého příbuzenstva prý pozvali hlavně proto, že jsme Rozárčini kmotři.

Na obřad už nikdo další nedorazil, ale ženich se tvářil, jako by mu to bylo fuk. Po slavnostním ceremoniálu a fotografování jsme vyrazili na oběd a překvapilo nás, že mladí nemají nikde hostinu zajištěnou. Chodili jsme od restaurace k restauraci a trvalo asi hodinu, než jsme našli jednu, kde měli volno a dalo se tam slušně najíst. Po jídle jsme s manželem předali nevěstě obálku s penězi jako svatební dar a následoval rozchod. Další oslava prý bude až po promoci.

Svatební noc s rodiči

My s manželem vyrazili ještě na procházku Prahy, když už jsme se sem vydali až z Valašska.

Na Karlově mostě jsme potkali novopečeného manžela naší neteře se spolužáky. Vesele se bavili a když jsme se zvědavě ptali na nevěstu, ženich jen mávl rukou: „Ta je někde s kámoškami.“ Celé to působilo podivně, pomalu jsem dávala manželovi za pravdu. Je v tom nějaký podfuk. Ovšem pokud mladí dělali svatbu jen proto, aby si „vydělali“, proč pozvali tak málo příbuzenstva?

Později jsme se od švagrové dozvěděli, že mladí chtěli peníze hlavně pro to, aby mohli v srpnu vyrazit na svatební cestu do USA. Ženichovi rodiče však se svatbou nesouhlasili, proto nepřišli. „Já vlastně také nechápu, proč se brali. Vždyť Rozárka strávila svatební noc s námi, u našich známých… A vůbec jí to nevadilo!“ vykládala švagrová. Také nebyla z dceřina přístupu nadšená!

Sázka studentská versus manželská

Měli jsme s manželem dost svých starostí, a tak jsme dál po tom, jak mladí žijí, nepátrali. Na konci července mám svátek a švagrová mi přišla popřát. „Tak si představ, že se mladí rozvádějí,“ povzdychla si. To jsem tedy zírala, takhle rychlý konec jejich svazku jsem nečekala.

Rozárka prý do Ameriky pojede, ale sama a na podzim, až bude mít po rozvodu. „Ona celá ta jejich svatba prý byla jenom nějaká studentská sázka,“ krčila švagrová rameny.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že já tu svoji sázku s manželem prohrála! Čekalo mě celoroční mytí a čištění našeho auta. A jelikož v něm můj muž vozí ledacos, žádná ulejvárna to nebyla!

Anička z Valašska