Dopis napsal Roman: Píšu tátovi. Ale kerýmupa?

Zdroj: Deník

A taky jsem měl tátu, co byl v dětství kost a kůže, takže mu jeho otec proti podvýživě dával černé pivo s rozmíchaným vaječným žloutkem a třemi kostkami cukru. Můj vlastní táta měl tři mámy, ale k oltáři ho nakonec vedla šéfová z práce.

Měl jsem i tátu, pražského Pepika, který na učňáku v Chebu musel dělat rajóny za spolužáka Karla, který raději vychovatelkám zpíval a hrál na kytaru (nějaký Gott). Můj táta začínal jako technik v Československé televizi, ale jeho životním štěstím bylo, že potkal Marušku z Blat. Měli spolu dva kluky, zlobil ji, ale ona s ním vydržela v dobrém i zlém. Pak se o ni staral; když onemocněla a už jen ležela, tak ji nosil, krmil a oblékal. Rok poté, co ovdověl, vymaloval celý byt a štval se, aby to stihl do manželčiných narozenin: „Víš, to kdyby se máma vrátila…“  

Dopis napsal Vojta: Milí praprarodiče,

Měl jsem taky tátu, který mi občas nějakou střihnul. Nevěřil, že jsem vyhrál závody ve šplhu a přišel si to do školní tělocvičny rozdat se mnou přede všemi; když jsem trumfnul i jeho, koupil celé třídě polárkové dorty. Měl jsem tátu, co hulil jak fabrika, aby přestal ze dne na den, to když se rozhodl našetřit na „tráboše“. Měl jsem tátu, co byl furiant, splašený poděs a fanfarón, za jehož ostudy jsem se v pubertě styděl. Jo, taky pil a já si proto kvůli němu do dvaceti let nedal ani pivo. Měl jsem tátu, který za mě ještě před osmnáctinami podepisoval mou první pracovní smlouvu a já jsem v tomtéž zaměstnání už čtyřiatřicet let. Měl jsem tátu, který se v nemocnici ocitl prvně až ve svých dvaasedmdesáti; a nebylo divu, že ze špitálu načerno utekl, do hospody za kamarády. Měl jsem tátu, který nás v dětství svým Zenitem neustále fotil. A taky mě vozil na štangli, posílal se džbánkem pro pivo a naučil vázat kravatu.  

Že jsem měl těch tátů nějak moc? Kdepak; to všechno obsáhl jedinej chlap: můj táta Josef Kozák (1939 Praha 2011 Podbořany).  

Dopis napsala Jana: Tati,

Kdybych měl tátovi napsat, kdy jsem mu cítil být nejblíž, tak to náhodou vím úplně přesně: když jsme spolu sedávali v zatemněné koupelně, kde jsem mu ve vaně pod červenou žárovkou pomáhal na prstech počítat vteřiny ve vývojce. Z domova jsem odešel hned po vojně a dnes jako poklad uchovávám tři kufry černobílých rodinných snímků. Na všech je máma, brácha, já a naši nejbližší. Můj táta tam je ovšem taky. Všude, za objektivem, a nafurt. 

Roman Kozák, Volary