Alena Mihulová: Mám ráda, když věci nejsou tabu. Jinak z nich jde strach

Může divák, který přijde do divadla, aniž by to tušil, najít odpovědi na otázky nebo určitou životní situaci?
Myslím, že to by byla značka ideál. Mě právě kvůli těmto věcem hra Pstruzi zajímala, proto nám hercům i tvůrcům dávalo smysl tuto existenciální magicko-realistickou komedii dělat.

Našla jste v nějaké divadelní hře odpovědi na otázky, které vás v tu chvíli tížily?
Určitě ano a něco jsem zavnímala třeba už během představení, ale část až doma později. Třeba druhý nebo třetí den. A to si myslím, že je skvělé. Pstruzi by vás měli pobavit, ale myšlenky a obsah by zmizet neměly, i když jsou podávány komediálně. Ideální by bylo, kdyby si divák na něco z toho vzpomněl až doma a zamyslel se nad tím. My mu nemůžeme dát odpověď na všechno a stejně tak divák může zjistit, že žádné odpovědi nedostane.

Pstruzi jsou hrou, kde se žertuje o tématech, o kterých jsou lidé přesvědčení, že by se žertovat nemělo.
Hru začínáme s Pavlem Liškou totálně vyděšení z toho, že má rakovinu. Lidé nevědí, jestli se mají smát, nebo být vážní. Takže takovouhle pecku my na začátku do publika hodíme. Pak se ukáže, že věci jsou jinak. Ale tohle je těžké jak pro nás herce, abychom to zahráli, tak i pro diváka, aby se s tím alespoň pro tu chvíli vypořádal.

Michaela Kuklová po rakovině: Dnes už hrdě chodím bez podprsenky. Lidi neřeším

Existují podle vás témata, o kterých se skutečně nežertuje?
Já bych to s tou vážností a seriózností moc nehrotila. Vážně bych to brala až ve chvíli, kdy na to opravdu dojde. Ale já mám vůbec ráda, když věci nejsou tabu. Pokud jsou, tak mám pocit, že z toho jde větší strach. Když se o věcech nemluví, pak i v těch obyčejných každodennostech dochází k nedorozumění.

V téhle hře se rozebírá téma strachu z konečnosti. Nijak filozoficky, ale pomocí komediálních situací. Přemýšlíte někdy nad konečností?
Musím říct, že přemýšlím. Odcházejí mi totiž moji milovaní. Naposledy před dvěma měsíci tatínek. Takže jsem zrovna ve fázi, kdy ano.

Jak se vám v takové chvíli tato hra hraje?
Já hraji spíš v místech, která jsou k odlehčení, tak možná právě proto se mi hraje dobře. Daleko horší by bylo, kdybych o těchto věcech mluvila a hrála třeba Čechova.

Ze zákulísí inscenace Pstruzi:

Cítíte v lidech potřebu zajít se do divadla pobavit? Že odreagování a smích v téhle době vyloženě potřebují?
Já si to mohu jen myslet. Jak to mají diváci ve skutečnosti, nevím. Ale řekla bych, že ano. Navíc jsou chvíle, kdy si také nezajdu do kina na tragédii, ani si v televizi nepustím nic vážného. Já totiž nejraději sleduju kriminálky. (smích) Dokonce jsem se sama sebe ptala: „Proč na to pořád koukám?“ Je to zkrátka forma nějakého relaxu.

Teď jsem zjistila, že úplně perfektní jsou dánské, finské a norské kriminálky. Kromě toho, že jsou to úžasní filmaři a herci, což jsem nevěděla, tak je všechno tak reálné, že si občas říkám, že to snad ani nedám a raději si místo toho pustím nějakou blbost. Ty jejich detektivky se zkrátka tak blíží realitě, až máte pocit, že se to klidně může zítra stát. (smích)

Martha Issová svého muže obdivuje. Kdyby to tak nebylo, už bych ho zabila, říká

Kam si chodíte pro smích, pro jiné myšlenky, když vám není zrovna do skoku?
Pro mě je nejdůležitější soužití s mou dcerou, její přítelkyní a kocourem v našem domečku na Novém Světě. Léto jsme trávily na zahrádce, kde jsme se koupaly, grilovaly a pořídila jsem si houpačku. Mě totiž houpací sítě a houpačky fascinují. Na jaře jsme byly s dcerou a její přítelkyní v Egyptě a právě tohle byl jeden z nejdůležitějších faktorů při výběru hotelu. (smích)

Takže to, co mě těší, jsou právě jednoduché věci v podobě těchto maličkosti nebo – a to je nejdůležitější – lidé, se kterými čas trávím. No a pak jsou potřebné i chvíle, kdy jsem jen sama se sebou. Člověk totiž musí určité věci prožít, musí je na sebe nechat dopadnout, nesmí od nich utéct. V bolesti nebo smutku se musíme chvíli zdržet, nechat je sebou proběhnout a ono to pak odejde.

Zmínila jste dceru Karolínu, která má coby podnikatelka svůj účet na Instagramu. Musím říct, že mě dost baví. Má v sobě takové fluidum a já na ni ráda koukám.
To ona má a já na ni chci koukat. Baví mě každý den mého života a považuji ji za skutečně největší štěstí, které mě potkalo. Že se nám narodila zrovna ona s tím vším, co k ní patří, a že máme soudržnost, lásku i vzájemnou úctu už od jejího nejútlejšího dětství. Mám pocit, že k sobě patříme, že se mi narodilo to správné dítě a doufám, že já jsem pro ni ta správná máma.

Proč vlastně nehraje divadlo?
Ona to dokonce zkusila. Před maturitou odjela na rok do Brightonu na jednu z nejlepších uměleckých škol, kde studovala anglickou literaturu, fotografii a drama. To drama studovala jen z toho důvodu, že zbytek byly technické předměty. Před závěrečnými zkouškami mi přes Skype předváděla Svatou Janu v angličtině a byla úžasná!

Kromě toho jsem ji viděla, když dělala kamerové zkoušky k Jiřímu Svobodovi a Honzovi Hřebejkovi, kteří ji chtěli do filmu. Ona ale říkala: „Já nebudu říkat ty blbosti! Nebudu dělat, že jsem zamilovaná do starého chlapa a rozhodně tam nebudu ve spodním prádle.“ Takže tím její hraní skončilo. Ale když jsem ji u kamerových zkoušek viděla, ptala jsem se sama sebe, zda jí mám vůbec říkat, že to dělá opravdu dobře. V jejím pohledu i mimice je přirozenost. Měla jsem pocit, i když Karolína hrát jen zkoušela, že to je pravda, že v ní není žádná faleš. Ale ta v ní není ani v životě.

Herečka Jitka Smutná: Když nemám peníze, uskromním se

Váš muž Karel Kachyňa byl filmový režisér, vy jste herečka a Karolína se věnuje marketingu. Radí, jak se prezentovat na sociálních sítích. Evidentně zdědila pelmel talentů.
Talentů a dovedností má spoustu, a k tomu ještě to fluidum, vnitřní šarm, což si myslím, že je pro herce ideální. To je to, proč se na něj lidé chtějí dívat, jinak bychom to mohli dělat všichni.

Navíc má skvělý nejen psaný projev, ale i mluvený a nemá ostych veřejně vystupovat. Umí i fotit, pracovat s kamerou a konečně IQ má po tatínkovi. (smích) Díky tomu si vybrala to, co dělá. Celé si to sama vymyslela, dala dohromady a přenesla do technické roviny, protože její práce je otázkou internetu. Takže to vše, co já neumím, ona ovládá. (smích)

Dalo by se říct, že divadlo pojala po svém.
Ono to vlastně není hraní, u ní je to velká opravdovost. Karolína si velmi zakládá na tom, aby u toho, přestože to je business, zůstala dobrým člověkem. Už když začínala, tak říkala: „Já to chci dělat přesně takhle, protože já chci v noci spát.“